Reprezentace
Michal Bílek a nepovedeně zbytečné puzzle z Japonska

Česká reprezentace se zúčastnila turné, které nic neukázalo. Žádný hráč nenadchl. Národní tým navíc hrál o pohár, který nikdo nevyhrál. Japonská štace národního týmu se dá nazvat jako naprosto zbytečná. A jen zapadající do křivolakého puzzle se jménem "Michal Bílek".

Čeští fotbalisté nohama napsali při Kirin Cupu dokonalou ukolébavku. Zápasy proti Peru a Japonsku (0:0) bavily pravděpodobně jen ortodoxní příznivce nepřesných nahrávek. Michal Bílek povolal spoustu nových či méně známých reprezentačních tváří, z nichž většina propadla.

Rychlý výčet: Fenin, Kolář, Rezek, Petržela, Lafata, Trapp, Vacek... Bída! Ostatní - nic moc. Zářil jen Petr Čech.

Z jedné strany je tu důvod jasný a ohraný – český fotbal prostě nemá širokou základnu. Mistři z Plzně se na mezinárodní úrovni (bohužel) stávají virtuosy bez nástrojů, nejlepší ligový střelec Lafata za celý turnaj dvakrát potká míč a někdejší megatalent Fenin potvrzuje, že je pouze někdejší megatalent.

Z druhé strany je tady i faktor "Bílek“. Ano, čeští hráči neměli nikterak zářivou kvalitu, jenže ani nevěděli, co hrát, stejně jako jejich slavnější kolegové, kteří na Kirin Cupu nebyli, ale v kvalifikaci mnohokrát ukazovali bezradnost. Ani v Japonsku neměla hra systém. Tvář. Nic.

V obou zápasech (Peru i Japonsko 0:0) tým jen tak vyčkával, co se bude dít, občas nakopl, při slavnostních okamžicích si třikrát přihrál, víckrát ne.

V tomto případě je to pro Bílka složitá práce, ale pokud nevsadí na křídelní hru, zhuštěný střed pole, aktivnější napadání útočníků... prostě na NĚCO, co bude vypadat jako cílená věc, pak je jedno, jestli to je u hráčů druhého až třetího sledu či u Rosického a spol.

Český reprezentační fotbal má v trudné současnosti jen jedinou naději. Mládí. To vypadá silně. Již v neděli hraje česká jednadvacítka první zápas mistrovství Evropy, které by mohlo být velice úspěšné. Mazuch, Mareček, Morávek, Pekhart, Kadlec a další mají potenciál vyrůst do evropské velikosti. A pomoci trochu Bílkovi v jeho problémovém bloumání fotbalovým světem.  

Na japonský turnaj, v němž měly všechny tři týmy stejně bodů i stejné skóre a rozdělily si tak hlavní výhru 100 tisíc dolarů, raději zapomeňme. Stejně jako na většinu hráčů, která se představila. Bylo to zbytečné trápení.