Je trochu jako v pohádce. Reprezentační pohádce. I když ta česká je momentálně hodna spíše brutálního vyprávění bratří Grimmů. Petr Jiráček, plzeňská hvězda, přišel do týmu, kterým víří tornádo kritiky, nejistoty, nervozity. Reprezentace je bolavá. "Je to trochu cítit, ale obecně je nálada dobrá," říká nováček, který má velkou šanci hrát v základní sestavě.
Ještě na začátku minulé sezony seděl v Plzni na lavičce a snil, že jednou bude stabilně hrát ligu. Jeho pohádku začal psát trenér Pavel Vrba, jenž ve vlasatém dříči našel velké fotbalové srdce. "Petr nic neošidí, je hrozně poctivý. Takových hráčů si každý trenér váží," říká Vrba, díky němuž záložník vyrostl do nečekané kvality.
Jiráček, jenž občas může pohybem i stylem hry připomínat Pavla Nedvěda v rozkvětu, je však skromný a pořád si připadá, že se ocitl v knížce pro děti, jež je plná fantazie. Omyl.
Teď už nesní o lize. Teď už vlastně nesní vůbec. "Ještě nedávno jsem měl divoké vize, že jednou budu hrát za reprezentaci, ale ani omylem mě nenapadlo, že by se to mohlo splnit. A teď? Najednou je to realita, já se tady nějak pořád rozkoukávám a nemůžu uvěřit, že to, co dřív bylo tak daleko, je najednou tak blízko…"
Blíže, než si myslí. "Uvažuji, že Jiráčka postavím do základní sestavy," říká trenér Michal Bílek před zásadním zápasem ve Skotsku a Jiráček se při novinářských připomínkách těchto slov jen podívá do stropu: "Ježiš… Samozřejmě, že jsem ta slova zaslechl, ale tohle prostě není téma pro mě, ale pro trenéra. Nechal bych to na něm."
Jako v Plzni!?
Důrazný skotský styl by mu mohl sedět, zvláště za okolnosti, že střední záloze chybí pořádný bijec, srdcař, poctivec, lupič míčů, jenž má navíc i konstruktivní rozehrávku. Tím je přesně Jiráček. Ale v Plzni. Pořád "jen" v Plzni.
Třeba i Milan Petržela několikrát ukázal, že národní tým nemusí být lesknoucím se zrcadlem klubových výkonů. "Je těžké mluvit o tom, jestli bych hrál jako v Plzni. Mně sedí to místo uprostřed zálohy, s Pavlem Horváthem si tam vyhovíme… A tvrdá skotská hra by mně snad nevadila, tak se dneska prostě hraje…"
Jiráček je především opatrný. Odmítá polemizovat s možným Bílkovým riskem v podobě svého nasazení, či ho dokonce velkohubě komentovat. Ale přesně by to pasovalo do trenérova chaotického stylu. Postavení neprověřeného hráče - kontinuální hledání, které je již téměř dva roky stále ve slepém bodě.
Z druhé strany - proč to nezkusit, horší už to být nemůže… "Já jsem už samozřejmě s trenérem mluvil, ale bylo to spíš formální představení, nic mi nenaznačoval," říká Jiráček.
Nervozita z případné giganticky těžké premiéry by mu prý tkaničky kopaček nesvázala. "Já bývám nervózní před každým zápasem, ale pak to ze mě spadne. Vím, že v tomto případě by to bylo stejné. Nebojím se."
Přesto přiznává: "Jsem tady spíš takový vyplašený, navíc jsem na pokoji s explzeňským spoluhráčem Janem Rezkem, který moc dobře ví, jaký jsem plašan, takže mě ještě více stresuje, pořád mě na něco dostává, dělá si ze mě srandu," říká se "smutnýma" očima. "Ale to se netýká fotbalu, ale všech věcí okolo," dodává se smíchem muž, jehož pohádkový sen přeměněný do reality je jedním z fragmentů, které by mohly zachránit krk Michala Bílka.
