Český student rakouské univerzity v Innsbrucku Karel Svoboda, dobrovolník v organizačním výboru Eura, píše pro server TÝDEN.CZ své postřehy a poznatky ze zákulisí vrcholné fotbalového akce.
Tak i Innsbruck se konečně dočkal svého prvního zápasu Eura.To znamenalo první nasazení i pro nás dobrovolníky ze sekce Guest Service. Ráno ještě na zkoušku do školy, pak se převléct a honem směr stadion. V informačním mailu sice byl jako nejpozdější čas příchodu 11 hodin, ale doporučení znělo: přijďte co nejdřív. Organizace opět poněkud vázla. Hned po příchodu jsme každý dostali krásně svítivou oranžovou vestu s nápisem Service Steward a na vyvěšeném seznamu jsme zjistili, ke které skupině patříme. Když jsem dorazil ke stolu své skupiny, team leader Uwe vedl úvodní řeč. Po chvilce však zjistil, že se ještě zdaleka nesešli všichni, takže brífink byl posunut na 11.30.
Dozvěděli jsme se, že místo našeho nasazení jsou brány 2, 3 a 4, kterými proudí většina fanoušků, a tedy je tam celkem velký provoz. Vyrazili jsme na obhlídku pracovních pozic, při které jsme se trochu zamotali ve změti plotů, opustili prostor stadionu a znovu museli absolvovat důkladnou „osahávací" prohlídku bezpečnostní službou.
Obhlídka byla velice smysluplná, vstupní brány totiž představují jen jednotlivé díly plotu,které se vyndavají,. Zvenku vše vypadá jednolitě, takže polohu jednotlivých vchodů lze před jejich otevřením jen hádat. Také jsme se dozvěděli, že jeden z pokynů UEFA zní: „Žádní volunteers na tribunách v průběhu zápasu!"
Po vynikajícím obědě měl ve 13.30 následovat společný brífink s ostrahou stadionu, rovněž pracující u vchodů. Povalovali jsme se na pohodlných polštářích ve Volunteer centru až do 14 hodin, kdy nám sdělili, že společný brífink/školení nebude, že už tak jsme prý informováni dost (tedy spíš nijak). V doprovodu team leaderů jsme se vydali obsadit naše pracovní pozice. Supervisor brány, kam nás přidělili, byl velmi překvapen, že mu máme být k dispozici. Naším úkolem bylo kontrolovat pravost vstupenek ještě před „osahávací" bezpečnostní kontrolou a před samotnými turnikety. K tomu je však zapotřebí speciální fix, který píše jen na vstupenky a jakási mini UV lampa, pod kterou je vidět specifický vodotisk lístku. Obě věci jsme dostali asi deset minut před otevřením bran. O pár chvil později jsme UV lampy zase vraceli zpátky s tím, že tento kontrolní krok bude vynechán.
Chvíli po 15. hodině se jako poslední otevřela i naše „brána". První hodinu prošlo jen pár fanoušků, tak jsme se slunili a pozorovali černé mraky, které pokryly oblohu na východ od města. Jak se blížil výkop a s ním velmi synchronně i bouřkové mraky, fanoušci venku rychle dopíjeli svá donesená piva a hrnuli se dovnitř. Když začalo poprchávat, zalitoval jsem, že jsem dal na předpověď kamaráda-meteorologa a vyrazil jen v tričku. Překvapila ovšem organizace, a než se pořádně rozpršelo, každý jsme obdrželi igelitový plášť.
Když hlavní nápor pominul, snažili jsme se od supervisora security zjistit, jaké jsou naše další úkoly. On však neměl ani ponětí, proto jsme usoudili, že už nás na místě není třeba a až na dva poctivce se rozprchli po stadionu. Svítivou oranžovou vestu jsem sundal a obcházel jednotlivé vchody na tribunu. V každém důležitě hlídkoval alespoň jeden bezpečák a dohlížel na to, aby v průchodu nepostávali žádní lidé a bylo tedy učiněno bezpečnostním předpisům zadost. Proto se několikrát opakoval stejný scénář: Tady nesmíte stát. - Aha, jasný... (tři minuty bezproblémového koukání). Nezlobte se, ale tady nesmíte stát. - Jojo, už jdu... (dvě minuty). Takhle to fakt nejde, jděte prosím pryč. - Hm, tak já tedy jdu...
Tímhle způsobem jsem obešel spodní patro západní tribuny a pak zkusil štěstí v horním patře tribuny jižní, zaplněné především pomalovanými španělskými.fanoušky. Tam byla ochranka méně prudérní, a tak jsem si mohl naplno užívat parádního výhledu. Když žlutočervení (Španělé) skandovali svoje pokřiky a přitom souběžně podupávali, stavebnicová tribuna innsbruckého stadionu se otřásala v základech.
Na poločasovou pauzu jsme si domluvili sraz u našeho postu, ale jelikož po team leaderovi a případných instrukcích ani vidu ani slechu, jen jsme si vzájemně vyměnili dojmy a tipy na místa s dobrým výhledem a vyrazili sledovat druhou půli. Tentokrát jsem začal na západní tribuně dole a šlo to jako po másle. V rohu prvního patra se vyjímala skupinka zářivě modrých dobrovolnických uniforem, většina z přítomných dokonce seděla. Výhled však nebyl ideální, proto jsem dál popošel a zavítal do sektoru ruských fanoušků za brankou.
Ti stáli i na schodech a nikdo se jim to nepokoušel zakázat, takže jsem se lehce ztratil v davu a pozoroval marnou snahu ruských fotbalistů o zvrácení výsledku. Zblízka jsem tak zhlédl rychlé španělské brejky a vyslechl nepřeberné množství ruských nadávek, kterými fanoušci častovali rozhodčí, Španěly a čím dál víc i vlastní hráče.
Těsně před závěrečným hvizdem jsem vyrazil zpátky na „pracovní pozici", kde však opět po nadřízených nebylo ani vidu ani slechu. O zábavu se tam aspoň postarali rozjaření španělští fanoušci, kterým se asi nechtělo vyrazit za neustávajícího deště do města, a tak zpívali a tančili pod východní tribunou. Bylo slyšet i několik hudebních nástrojů! Nechápu, jak je na stadion pronesli, když byly zabavovány třeba i minitrumpetky.
Když se stadion vylidnil, přesunuli jsme se zpátky do volunteer centra, kde už se opět všichni povalovali na velkých polštářích. Z neznáma se vynořili i naši team leadeři a následovalo hodnocení akce. K mému mírnému překvapení to byly jen superlativy a slova chvály. Vedení bylo nadmíru spokojeno už jen s prostým faktem, že zápas prostě proběhl. Obzvláště oceňovali, že jsme se snažili přizpůsobit nastalým problémům a náhlým změnám situace (nevím, co přesně měli na mysli). Mírné problémy v organizaci (to znamená místy totální zmatek) se do příště pokusí napravit. Hlavně nám tu kladli na srdce, abychom dělali příště vše tak dobře jako dnes. Nezbývá tedy než si poznamenat číslo vchodu na tribunu, odkud byl nejlepší výhled a zamířit do města na španělský karneval. Konečně totiž přestalo pršet!
Foto: Reuters a AP
