Máte rádi poker? Já dost. A Michal Bílek očividně taky. Na téhle hře je nejlepší, že můžete vyhrát, i když nemáte úplně top karty.
Reprezentační trenér usedá ke stolu s nevyzpytatelnou kombinací, porážejí jej esa, králové, královny, kluci, prostě všechny ty hezké obrázky.
Do hry dává všechny žetony. Nic víc nemá. Skoty a Lichtenštejnce musí porazit, jinak půjde od stolu herního ke stolu barovému, kde sedí vyřazení Petr Rada a spol. Nazdar. Nekompromisně.
Má zvláštní karty. Na jedné je Milan Petržela, na druhé Václav Kadlec. Jsou nízké? Vysoké? To vlastně neví. Ale nebojí se dát all in. Všechno na ně. Pojď, prostě to musí vyjít!
Je dobře, že v současné útočné kanalizaci se Bílek snaží hledat zajímavé a neokoukané alternativy. Ofenziva reprezentace je totiž teď na karetní úrovni dvojky a sedmičky mimo barvu - prostě špatná, mizerná.
Osmnáctiletý Kadlec ve Spartě pomalu stoupá do podoby hvězdy, kterou jednou jistě bude. Zatím ještě není, ale už dokazuje, že umí a půjde nahoru. Mezinárodní fotbal mu může dát školu, ale rovněž Kadlec může dát školu mezinárodnímu fotbalu.
A Petržela? Fotbalový hejsek drzejší než straka ve zlatnictví se nebojí ničeho. Je sice až nezdravě sebevědomý, ale takové kluky teď reprezentace (asi) potřebuje. Hlavně je křídelníkem, jehož národní tým zle postrádá. Při obrazu jeho současné formy říkejme Bílkovi: ano, to je dobrá volba.
Oba jsou dobrou volbou. I já bych na ně dal klidně všechny žetony. Jenže jsem dost hazardér. Poker mi nerozumí. Nedělá, to co chci. Prohrávám. A co Bílek? Naučí se hrát s kartami, které jsou sexy nevyzpytatelné?
Musí. A když ne, tak na bar.
