Třetí innsbrucké utkání, Rusko-Švédsko, začínalo až ve 20.45, sraz pro dobrovolníky tentokrát tedy až ve 14 hodin. Moje půlhodinové zpoždění rozhodně nikomu nevadilo. Vyfasoval jsem lístky na oběd a rovnou vyrazil. Po obědě bylo ve dobrovolnickém centru klidněji, někteří již z pracovních a jiných důvodů vůbec nedorazili.
Hudba nehrála tak nahlas, takže když mě po chvíli učení na tribunce naší haly přestalo bavit, tak jsem usnul a vzbudil se zrovna včas na focení celé sekce Guest service.
Vstup na trávník před zápasem samozřejmě kromě povolaných osob přísně zakázán, proto nezbylo než se naskládat na tribunu.
Zase jsme dostali nového team leadera, který byl ze svého nového úkolu trochu vyplašený. Ještě před otevřením stadiónu pro fanoušky naplánoval obhlídku naších pracovních pozic, tu jsme ale někteří bojkotovali, protože pozice zůstali nezměněné a byla to jen další ztráta času.
Novinku pro svoje zaměstnance připravilo vedení ochranky. Na stadión nesměli vpustit fanoušky s předměty vyobrazenými na novém seznamu zakázaných věcí.
K tradičním útočným zbraním (videokamera, zrcadlový fotoaparát, dřevěná tyčka na vlajku a jiné) přibyli mimo jiné gumové nafukovací rukavice v barvách švédské vlajky a žlutomodré paruky. Oboje za předpokladu, že mají na sobě na růžovém podkladu napsáno „Heja Sverige" (Švédsko do toho!).
Neboť´růžová je údajně barva velkých švédských novin, které tyto předměty nechaly ve velkém vyrobit a zdarma rozdělovaly ve městě mezi fanoušky. Noviny nejsou ale žádným oficiálním sponzorem a jak mi jednoduše vysvětlil jeden člen ochranky: „Uvidí tu barvu a pak je budou všichni kupovat! Je to pokyn od UEFA, rozumíš?!"
Kroutili jsme hlavou, členové ochranky se ale cítili poctěni, že dostali pokyn ze sfér tak vysokých a důležitě vysvětlovali situaci nechápajícím fanouškům. A pokud příchozí nemluvili německy, odbyla ochranka vysvětlení prostým ukázáním na popelnici.
Před každým zápasem jsme také byli svědky podobné scénky. Prohledávání peněženky, kapes, kalhot, bundy, batohu, chytání se za hlavu, prohledávání, příchod kamarádů, smutné pohledy, další prohledávání. Zdrcené výrazy. Obličej v dlaních.
Dorazit z ne zrovna blízkého Španělska a Švédska a pak ztratit vstupenku není zrovna příjemné. Při sobotním zápase si jeden z těchto nešťastníků sednul na silnici před bránou a rozložil před sebe celý obsah batohu a peněženky. Se slzami v očích, tak dlouho prohledával a prohledával až si ho našla policejní hlídka a odvedla ho pryč.
Také se objevovali lidé shánějící ještě lístek na zápas. Jedna taková transakce se odehrála přímo přede mnou. Dva lístky za rovných 500 eur. Nevím, co to bylo za sektory, ale určitě pro překupníka slušný výdělek. Všimla si toho i policie, ale když viděli, že se jedná jen o dva kusy, nechali to plavat.
Pár minut po výkopu, když už před bránou postávali jen různí čumilové a službu konající strážci zákona, jsme vyrazili dovnitř stadiónu. Hned za naším vchodem mě odchytil jeden švédský fanoušek a s koktavým hlasem prosil, jestli bych ho nedovedl na místo. Jak mi hned vysvětlil, bylo mu 66 let a trochu to dneska s pivem přehnal. Zápas už běžel, takže se mi nechtělo moc plýtvat časem a udal jsem rychlé tempo.
Pán v žlutém dresu se mi pověsil na ruku a klopýtali jsme směrem jižní tribuna. Po cestě mi říkal, jak pro něj zápas hrozně znamená a že jsem strašně hodný, že ho na místo odvedu. Vyhrabal po kapsách svojí vizitku a vnutil mi jí s tím, že mě zve do Švédska, všechno platí, nic není problém!
Myslel jsem si svoje a podpíral ho při stoupání do vysokých schodů. Po té co se vymotal z WC buňky měl jasno o dalším programu. „Jdeme na víno!" pravil. Vysvětlil jsem mu, že už má dneska dost a že tahle má ještě aspoň šanci během první půle vystřízlivět a v druhém poločase třeba i vidět na hrací ploše už jen jeden míč.
Moje argumentace ho přesvědčila a poslušně se sunul dál. Poslední velkou překážkou byly strmé schody, po kterých jsme museli dolů do řady 15. Asi se chtěl ujistit, že ho v rozhodující fázi neopustím a tak vytáhl peněženku a vrazili mi do ruky 10ti eurobankovku. Po chvilce odpočinku jsme sešli schody a opilému Švédovi se na tváři objevil výraz maximální spokojenosti.
Již od začátku byla atmosféra velmi bouřlivá. Ruští fanoušci secvičili sborový zpěv při národní hymně před začátkem zápasu („stará dobrá" píseň z časů sovětských) a vydatně svůj tým podporovali. Při agresivním jednohlasném „RASIJA" až běhal mráz po zádech. V ruském sektoru za brankou bylo opravdu hodně živo. Výbuch nadšení přinesla první branka ve švédské síti a sebevědomí ruští fanoušci už to zase viděli jasně: mistři světa v hokeji, Zenit Petrohrad vítěz poháru UEFA, EURO 2008 - minimálně semifinále!
Po poločase jsem zamířil na protilehlou tribunu hledat fotogenické objekty v žlutomodrých barvách. Netrvalo dlouho a rychlý kontr ruských fotbalistů přinesl vedení 2:0. Nechápavým výrazům fanoušků ve žlutých dresech jsem po našem duelu se Tureckem velmi rozuměl, v některých očích se objevili slzy. Radši jsem schoval foťák a zamířil zase zpátky k Rusům.
Ač sektor neskutečně bouřil, ve spodní řadě hned vedle nejaktivnějších fanoušků, kteří div samým nadšením nepřepadli na hrací plochu, v sedě dřímal jeden jejich kolega. Jeho pozice se od začátku zápasu, kdy jsem poprvé procházel, vůbec nezměnila. Obdivuhodný výkon!
Jak se blížil konec zápasu stále častěji se z ruského sektoru ozývalo Vodka, Vodka!. S konečným hvizdem opět všichni ruští fanoušci propukli v jásot, křičeli, skákali, objímali se. Neztráceli příliš čas a hrnuli se ven ze stadiónu.
My jsme se vrátili zpátky do dobrovolnického centra, kde opět sponzorský Carlsberg tekl proudem. Tentokrát naštěstí řádně vychlazený. Když jsem se poté kolem půl třetí v noci vracel centrem domů, na hlavní třídě to bylo ještě samá ruská vlajka. Řekl bych, že téhle noci zásoby vodky v městě rapidně klesly.
Foto: Karel Svoboda
