Ta symfonie mohla být o dost výraznější. Malý Mozart Tomáš Rosický dnes slaví třicátiny a v sumarizaci tvorby svých jedinečných fotbalových skladeb musí smutně přiznat, že slavných hitů mohl nohama "napsat" mnohem víc.
Když před třiceti lety přišel na svět, dostal od svého strýce, známého sparťanského fotbalisty Miloše Beznosky, míč popsaný verši: "Tomášku! Já ti přeju v tuto chvíli, abys byl vždy plný síly. Neb celý svět ví dozajista, že narodil se fotbalista."
Jemné rýmy dokonale předpověděly realitu. 4. října roku 1980 se vážně narodil Fotbalista. Takový, který se rodí jednou za pět, možná deset let. Spíš dvacet.
Od začátku byl výjimečný. Premiérový zápas za Spartu odehrál v osmnácti letech, za reprezentaci debutoval v devatenácti. Když mu bylo dvacet, nominoval jej trenér Jozef Chovanec na Euro 2000 a postavil do základní sestavy. Rachitický mladík nezklamal.
Záhy přestoupil téměř za půl miliardy korun do Dortmundu, kde se stal miláčkem Německa. Právě v časech, kdy fotbalovou genialitou okouzloval Vestfálsko a později společně s Janem Kollerem zařídil mistrovský titul, byl Rosický prezentován jako světový talent. Jedna z největších hvězd planety. Bez přehánění.
Následný přestup do Arsenalu byl toho potvrzením, avšak zároveň počátkem vyvracení. Již v Německu ukazoval svoji největší slabinu - ne, nebyla to hra hlavou ani defenziva. Oproti nekonečným rotacím všemožných zranění šlo o fotbalové marginálie.
Ten kluk měl galaktickou smůlu. Každou sezonu přišel nějaký problém. A když v roce 2004 okouzlil s českou reprezentací portugalské Euro (kde národní tým bohužel nevyhrál), asi ani sám netušil, že možná šlo o jeho reprezentační vrchol.
Pak tým zklamal na mistrovství světa v Německu a na dalším evropském šampionátu už byl Rosický zraněný. Co jiného. Proklatá podkolenní šlacha korunovala jeho celoživotní trápení. "Rosa" chyběl přes rok. Přišel o možnost vybojovat mistrovství světa v JAR. Zdecimovaný, mizerný národní tým ho zásadně postrádal.
Tvář benjamínka, duše starce
A teď? Teď není v základní sestavě Arsenalu, kde dříve patřil mezi klíčové hráče. Když nastoupí, občas zazáří, jindy ne. V reprezentaci pak má maximální zodpovědnost. Ale zatím s ní zachází neúspěšně.
Tento týden nastoupí jako velitel k zásadnímu utkání ze Skotskem (a následně v Lichtenštejnsku, kde by měla přijít jasná výhra). Pokud reprezentace nechce ztratit další velkou fotbalovou akci, musí uspět. Už teď je ale skoro jisté, že do slavného roku 2004 se fotbalově dlouhou dobu nevrátí. Malý Mozart může klidně složit veleoperu. Nebude to stačit. Nejlepší časy jsou pryč.
Třicátník Rosický má pořád tvářičku fotbalového benjamínka. Uvnitř je však tísněn zhýralým pocitem přicházejícího stáří, že ve fotbale mohl dokázat mnohem víc. Jen kdyby neměl nekonečnou smůlu.
Nezbývá než doufat. Snad i pro Rosického začne po třicítce "opravdový život", jak tvrdí ti, kteří ji již dosáhli a pozitivními hesly si dokazují alibistickou hypotézu, že mládí je v tomhle věku "přece pořád za rohem".
Přejme mu to. Protože před třiceti lety se narodil Fotbalista.
