Český student rakouské univerzity v Innsbrucku Karel Svoboda, dobrovolník v organizačním výboru Eura, píše pro server TÝDEN.CZ své postřehy a poznatky ze zákulisí vrcholné fotbalového akce.
Tak místo původně plánovaného nalévání šampaňského nebo vítání hostů jsme nakonec dostali úkol zcela jiný. Na každém sedadle byl pro fanoušky připraven balíček s plastikovým nafukovacím mávátkem s nápisem Respect, v duchu kampaně UEFA proti rasismu. Organizátoři se obávali,že po nafouknutých mávátcích povalujících se v uličkách a na schodech tribuny by mohli fanoušci uklouznout a zranit se. Proto dali narychlo dohromady tým dobrovolníků- posil z Klagenfurtu a Innsbrucku- a pověřili nás procházením po tribuně a sbíráním volně ležících mávátek. Velký odpadkový pytel do dvojice, každá jeden sektor a můžete začít. Tři hodiny před výkopem nedělního finále přirozeně moc práce nebylo, tak jsme korzovali po stadionu a sledovali, jak se zaplňuje. S překvapením jsem se dozvěděl, že kolega je Němec. Vůbec mu ale nevadilo, že bude většinu času ve španělském sektoru. Vlastně ani takový fotbalový nadšenec není a stejně dneska vyhrajou Španělé, pravil. Ani ne hodinu a půl před zápasem jsme neměli co na práci, tak jsme usoudili, že bude lepší jít se podívat, co je dobrého k večeří ve Volunteer Centru. Dobře jsme se najedli a když na velkém promítacím plátně bylo zřejmé, že stadion je už takřka zaplněn, vrátili jsme se zpět. Můj parťák to bral dost poctivě a pořád chtěl sbírat. Jak se blížil výkop, fanoušci často vzdávali boj o nalezení svého místa a prostě si sedali na schody. Trvalo mi dlouho, než jsem ho přesvědčil, aby schoval pytel pod schody a šli jsme si prostě naplno užívat zápas. Sraz jsme si domluvili po dvaceti minutách hry. Sundal jsem svítivý rozlišovák a ztratil se v červeném davu. Zpočátku byla nálada poněkud stísněná z trochu nervózního výkonu španělských fotbalistů. Po první velké šanci španělské publikum pookřálo. Po dvaceti minutách jsem se setkal s kolegou, v ruce měl už zase pytel a na otázku, odkud se díval, odpověděl „odtud". To jsme stáli v uličce mezi vchodem na horní a dolní část tribuny, odkud byl dobrý výhled leda na reflektory a záda fanoušků. Myslím, že celou dobu tak chodil okolo a sbíral vše možné. Můj údiv neznal mezí. Udělali jsme jednou rychlé kolečko po našem sektoru, ale mělo to ještě menší smysl než před začátkem zápasu. Schody většinou plné lidí a když ne, tak jsme sebrali ojedinělé ležící mávátka. Kolegovi jsem řekl, že se jdu zase v klidu koukat a že se uvidíme o poločase na srazu s naším team leaderem. To bylo naposled, co jsem ho ten večer viděl. Možná ho to přestalo bavit úplně a šel do Volunteer centra hrát Play Station.
Torresova trefa ve třicáté minutě přinesla plnu nadšení do španělském sektoru. Atmosféra gradovala. Titul se přiblížil.
Po začátku druhé půle jsem potkal našeho team leadera. „Rychle si dojdi pro pytel a přijd´sem, potřebujeme někoho dole na ploše za brankou!". Na ploše při zápase jsem ještě nebyl, neplatila mi tam akreditace, tak proč to teď nezkusit. Vybaven velkým plastovým pytlem jsem s team leaderem sešel dolů. Dohlížející ochranka ani nechtěla vidět akreditace. Jako důkaz oprávnění jim asi stačila velká sluchátka od vysílačky, které měl náš team leader na hlavě. Jak typické! Z plochy byl ideální výhled na německý sektor- zaražené tváře, chytání se za hlavu, nervozita. Tak jsem pomalu popocházel okolo, fotil a občas sebral ležící papír. Němečtí fanoušci tedy rozhodně nebyli přátelští. V jednom kuse nadávali- rozhodčímu, Španělům, že zdržují a simulují, a pak i nám dole na ploše. Pravděpodobně jsme i my byli příčinou nepříznivého vývoje zápasu.
Od nesympatických Němců jsem se vrátil zpátky ke Španělům. Do konce zápasu zbývalo něco přes 20 minut, napětí se stupňovalo. Nervozita v očích fanoušků, neustálé kontrolování času. Konečný hvizd, výbuch nadšení, totální radost, štěstí. Mnozí měli slzy v očích. Vzájemné objímání. „Campione, campione!" a jiné popěvky. Atmosféra byla neskutečná, těžko popisovat. Všichni ve stoje aplaudovali svým „národním hrdinům". Německých příznivci, kteří měli lístky do tohoto španělského sektoru, prožívali emoce úplně opačné a sledovat křepčící Španěly pro ně bylo asi příliš, proto mnozí z nich opouštěli se svěšenou hlavou tribunu ještě před předáním poháru a medailí. .
Španělský festival radosti pokračoval dál- dekorování nových mistrů Evropy, půl-kolečko s pohárem kolem španělských sektorů. Vždy sotva zahlídnutelný černený dres, pohár vztyčený nad hlavou, a houf fotografů kolem- jako roj vos lačně následující sladký bombón.
Když hráči zmizeli v kabinách, zamířil jsem zpět do Volunteer Centra. V Innsbrucku byla vždy po zápase v centru skvělá nálada, pivo, hudba, prostě pohoda. Ve Vídni jsem čekal to samé ve větším, ale marně. Živo vůbec nebylo, hudba hrála potichu, všichni seděli u stolů. S dalšími innsbruckými kolegy jsme popili trochu Carlsbergu, ale po třetí rundě už byl opět k dostání jen v teplotě pokojové. Dali jsme si druhou večeři, shodli se, že Vídeňáci jsou nudní a vyrazili do města. Na Stephansplatzu byla španělská zábava v plném proudu. Zpívalo se a tančilo, červeno-žlutí si to užívali plnými doušky.
Kolegové pokračovali dál, já ještě chytl poslední metro a spěchal na noční vlak do Innsbrucku. Nástupiště plné smutných Němců, sem tam znavený Španěl. Rezervovaná místa byla snad všechna, takže to byla čistá loterie. Měl jsem velké štěstí, ten, kterému jsem zasedl místo nedorazil, takže jsem nemusel absolvovat šestihodinovou cestu v uličce.
Rozhodně velmi povedená akce! Vídeňské finále to byla prostě jen třešnička na dortu EURA 2008 v roli dobrovolníka.
Foto: Karel Svoboda
