Umglaublich!

Návrat po deseti dnech do dějiště evropského šampionátu měl být svátkem. Vidět finále mistrovství se nepoštěstí každý den. Teď už však vím, že ve Vídni žije hodně lidí, kteří mi to budou chtít znepříjemnit. Hned prvního z nich jsem potkal v taxíku.

„A odkudpak jste?," ptá se taxikář, který na první pohled vypadal jako hodný staroušek.

Neočekávaje, že mi to může způsobit jakoukoliv újmu, jsem popravdě odpověděl. „Z České republiky."

Čekal jsem přívětivé pochválení památek v Praze nebo českých holek. Ale krutě jsem se mýlil. Taxikář si mě prohlédl od hlavy až k patě a hlasitě se rozchechtal. „Chachacha," řval až se plácal se do kolenou. Po chvilce však pochopil svou nezdvořilost, zmlkl a jakoby nic neshledával - i přes můj nechápavý výraz - jakkoliv cokoli vysvětlovat.

Mě to ale neuklidnilo. Popravdě jsem si dál připadal jako blbec. Rychle jsem proto zkontroloval, jestli třeba nemám na puse rozmatlanou hořčici od hotdogu, který jsem zbaštil na nádraží a šel do ofenzívy.

„Proč se mi smějete?," vyštěkl jsem na něj lámanou němčinou. Podíval se na mě. Místo odpovědi se zase rozesmál. Tentokrát už jeho výbuch netrval tak dlouho. Tedy asi minutu.

„Unglaublich! (Neuvěřitelné, nepochopitelné)," kroutil hlavou taxikář. „Já jsem Turek." Asi uhodnete, co následovalo. Během dalších šesti křižovatek jsem dostal detailní popis všech tří branek, které Češi inkasovali v závěrečné patnáctiminutovce duelu s Turky.

„Já jsem tam byl," pokoušel jsem se ho zarazit.

„Umglaublich," řekl taxikář a znovu se dlouze rozesmál. Lezl mi krkem. Čím dál tím víc. Zaútočil jsem proto taky na slabé místo: „Měli jste jen štěstí. A jste venku jako my."

„My?, Němci mají štěstí. Jsou ve finále a přitom jsou horší než Turci a dokonce i než Češi," rozčílil se. Tím pro něj konverzace se mnou jako s fotbalovým ignorantem skončila.

Přesto si neodpustil až do cíle naší společné cesty v pravidelných intervalech střídat slovo unglaublich se salvami smíchu. Fotbal někdy dokáže být opravdu hodně krutý.