České fotbalové dvacítce věřil na mistrovství světa v Kanadě málokdo. Tým nakonec přivezl stříbro, na turnaji prohrál jen ve finále s Argentinou. Jak vnímal cestu šampionátem trenér Miroslav Soukup?
Od finále už utekl nějaký čas, jak se vyvíjely vaše pocity?
"Po zápase byly moje pocity smíšené. Cítil jsem, že především v první půli jsme byli Argentině minimálně vyrovnaným soupeřem a měli jsme i vyloženější šance. Naše kvalitní hra vyvrcholila vstřelenou brankou, vývoj duelu se obrátil rychlým vyrovnáním. V turnaji jsme tak velkou chybu udělali až ve finále a bohužel přišla příliš brzy po našem vedoucím gólu. Také proto jsem byl trochu zklamaný.
Ale už navečer po finále jsme měli možnost setkat se s českými fanoušky u českého velvyslance a myslím, že tam už byla nálada lepší. A pak jsme se už všichni těšili domů a měli velkou radost."
Do Kanady jste odcestovali týden před startem turnaje. V lesku stříbrných medailí to byl asi dobrý krok...
"Některé hlasy byly proti našemu brzkému odletu. My jsme s tím zkušenosti neměli, tak jsme to zkrátka riskli. Věděli jsme, že aklimatizovat se během tří čtyř dnů by bylo velmi složité, tak jsme využili možnosti, že jsme u nás půl roku před šampionátem hostili Kanadu, a odletěli jsme o týden dřív na přípravný kemp v místě konání. A možná to byl jeden z důvodů, proč jsme došli tak daleko."
S jakými cíli tým do Kanady odlétal?
"Tím základním byl postup ze skupiny, která byla označována za jednu z nejtěžších. Pak už záleží na soupeři, zdraví, štěstí a spoustě věcí. Určitě ale nikdo z nás nepočítal s tím, že by si zahrál finále mistrovství světa. Jsem moc rád, že jsme spoustu lidí příjemně překvapili."
Během šampionátu jste se stal asistentem kouče Lavičky z týmu do jednadvaceti let. Byla to pro vás překvapující zpráva?
"Ta má nominace k jednadvacítce měla určitý vývoj. Až v Kanadě jsem se dozvěděl, že jsem se stal hlavním trenérem osmnáctky. Potom ale přiletěl Víťa Lavička, aby se podíval na naše zápasy ve skupině. Údajně přiletěl už s tím, že si s námi promluví, zda bychom spolu s Petrem Koubou rozšířili realizační tým jednadvacítky. Nabídka mě velmi potěšila, je to další stupínek v mé kariéře. Navíc Víťu uznávám a na spolupráci s ním se moc těším."
Mají hráči, kteří uspěli v Kanadě, šance prosadit se i v týmu jednadvacítky?
"Ty největší. Za poslední tři roky přesvědčili, že když o něco jde, nezklamou. Třetí místo na mistrovství Evropy a stříbro z mistrovství světa je toho důkazem. Výkonnost a formu mají stabilní. Navíc hráčů ročníku '86, kteří by pravidelně hráli ligu, není moc. Takže to může být tak, že tento tým se stane základem pro nově tvořenou jednadvacítku, a ti hráči, kteří na mistrovství Evropy jednadvacítek nezklamali, ho jen doplní."
Během turnaje jste byl často kritizován za defenzivní styl. Berete stříbro jako zadostiučinění?
"Museli jsme najít způsob, jak konkurovat týmům, jako je třeba Argentina. Možná by se našel trenér, který by se s ní pustil do otevřené partie a možná by mu to taky vyšlo. My jsme ale cítili, že na turnaji potřebujeme udělat výsledek. Chtěli jsme podřídit individuální výkony jednotlivců pro tým. Chtěli jsme, aby hráči pochopili naši strategii, jak se na vrchol dostat. A podařilo se nám to. Máte pravdu v tom, že zprvu byl náš fotbal kritizován, ale jak jsme stoupali výš a výš, našli se i tací, kteří chválili naši taktickou vyzrálost a organizaci hry."
Máte za sebou obrovský úspěch, přesto jste stále všude „jen“ asistentem. Není pro vás asistentské křeslo málo?
"V profesionálním fotbale jsem relativně krátce. Za tu dobu jsem stihl postoupit s Prachaticemi do druhé ligy, v Českých Budějovicích dělat šéfa sportovního úseku, stát se hlavním trenérem devatenáctky a přivézt stříbro z mistrovství světa dvacetiletých. Je toho dost. Je mi teprve jednačtyřicet a myslím, že nabídka na post hlavního kouče mě ještě potká."
Foto: ČTK