Portugalsko nevyhrávalo zápasy v normální hrací době, dokázali udržet čisté konto ve všech vyřazovacích zápasech turnaje a porazili hostující zemi ve finále, které navíc rozhodl velmi nepravděpodobný střelec. Je vám to povědomé? Není se co divit. Portugalský triumf v mnoha statistikách a údajích velmi připomíná ten řecký z roku 2004. Čeští fotbalisté by mohli vyprávět.
Právě oni totiž na Euru, kde hráli zdaleka nejlepší fotbal, museli přenechat finálovou účast právě Řecku. Ale pěkně popořádku.
Pokud někdo ví, jak se cítí fotbalisté Francie po prohraném finále, které prostě měli vyhrát, pak to musí být Portugalci. Před dvanácti lety v roce 2004 hostila jejich země památný evropský šampionát. Svěřenci tehdejšího kouče Luize Felipe Scolariho měli opravdu silný tým. Luis Figo, Rui Costa, Maniche nakonec i mladičký Cristiano Ronaldo. Finálový zápas ovšem prohrálo proti týmu, který tak málo útočil a tak skvěle se bránil, vedený bravurní taktikou Otto Rehhagela. Zřejmě není náhodou, že Fernando Santos naordinoval svému Portugalsku na letošním Euru podobný recept. Vždyť to byl právě on, kdo Rehhagela u kormidla řecké reprezentace v roce 2010 vystřídal.
Rehhagel věděl, že jeho tým má velkou šanci na turnaji uspět, pokud neinkasuje. Řecko na tom skutečně pracovalo, gól nedostalo ve čtvrtfinále, semifinále ani finále. Taktéž Portugalsko neobdrželo branku ani jednou ve vyřazovací části, přičemž v těchto 450 minutách musel brankář Rui Patricio ze své sítě lovit míč jen jednou.
Řekové ve slavném finále vystřelili pouze jednou na branku portugalského brankáře Ricarda, i to jim ovšem stačilo na triumf. Tehdy byl slavným střelcem Angelos Charisteas. Přitom tento řecký útočník sezónu před Eurem vstřelil pouze čtyři branky ve Werderu Brémy, v kalendářním roce 2004 to byla dokonce jedna jediná branka. I to mu však posléze na turnaji dopomohlo k tomu, že je dnes vnímám jako kultovní postava. Celkově na Euru rozvlnil síť třikrát. Tenkrát to nikdo nečekal, stejně jako by si někdo stěží tipnul, že to bude Portugalec Éder, kdo rozhodne letošní finále. Možná sám útočník nedoufal, že se v národním dresu objeví, v průběhu sezóny ve své Swansea prakticky nenastupoval, v únoru pak odešel na hostování do francouzského Lille, kde nastoupil k dvanácti zápasům a vstřelil šest branek.
Portugalci podobně jako Řekové vystřelili na bránu Francie ve finále letošního Eura za 90. minut pouze jednou. Celkově i s prodloužením to byly tři střely, přičemž dvě z nich nebyly z kopačky hráče základní sestavy. Řekové měli dokonce v něčem nad Portugalskem v těchto statistikách navrch. Zatímco svěřenci Otto Rehhagela v roce 2004 vyhráli pouze tři z šesti utkání v základní hrací době (z toho dvě proti Portugalsku - zahajovací a finálové), Portugalci dokázali ze sedmi zápasů vyhrát pouze jednou, aniž by k tomu potřebovali nastavení či penaltový rozstřel.
Santose doma nechtěli, tak šel do Řecka
Triumf Řeků na Euru 2004 (a i ten dánský z roku 1992) byl po právu vnímán jako jakýsi návod pro týmy, s kterými nebylo před turnajem bůhví jak počítáno. Jak by řekl portugalský trenér Santos, s týmy, které jsou "jako ošklivá káčátka".
Pokud někdo zná řecký fotbal, je to kouč mistrů Evropy Fernando Santos. Byly to právě kluby z Řecka, které podaly pomocnou ruku koučovi, jenž v rodné domovině neměl na růžích ustláno. V Portugalsku Santos trénoval Porto (se kterým vyhrál také jediný titul ve své kariéře), Sporting a Benficu. V Řecku to byly také kluby těch nejzvučnějších jmen. AEK Athény, Panathinaikos (ten dokonce dvakrát) a PAOK Soluň. V roce 2002 dokázal vyhrát řecký pohár a udělal takový dojem, že byl v Řecku zvolen manažerem desetiletí (2000-2010). Celkově zde strávil šest let.
V roce 2010 byl proto logický tah, že Santos převzal otěže řecké reprezentace. Jakoby ho středomořský stát adoptoval.
Santos dovedl řecké fotbalisty do čtvrtfinále Eura 2012, o dva roky později si pak pod jeho vedením poprvé v historii zahráli osmifinále mistrovství světa. Poté ale odešel, konečně se dočkal uznání i doma. Portugalský národní tým převzal po šokující porážce v prvním utkání kvalifikace na Euro 2016 proti Albánii. Nahradil tak dosavadního kouče Pabla Benta.
O tom, že to byl skvělý tah, svědčí jedna neskutečná statistika. Portugalci od té doby neprohráli ani jednou v soutěžním zápase. Jeho schopnost neprohrávat není náhodná. Za posledních osm štací, ve kterých působil, prohrál jen s jedním klubem víckrát, než desetkrát. S PAOKEM Soluň, za tři roky celkem šestadvacetkrát.
Santos je skutečně manažerem turnajového celku. Ve svých dřívějších pracích s portugalskými kluby často remizoval, i vždy skončil až na třetí příčce. Na velkých turnajích to ale nevadí, tak jak se to potvrdilo právě ve Francii. S remízami a trochou štěstí se můžete stát mistry Evropy.
Takřka celý finálový duel s Francií se museli Portugalci obejít bez své superhvězdy. Cristiano Ronaldo se svým zraněným kolenem pouze přihlížel. O to větší je však úspěch zbylých fotbalistů a hlavně trenéra. Proti velice silné Francii hráli na pokraji sil, vydali ze sebe vše (stoper Pepe se dokonce po závěrečném hvizdu pozvracel) a dokonale splnili to, co jim Fernando Santos nařídil. Možná vyhráli nejméně zápasů, ovšem pravidla to umožnila a proto jsou zaslouženě mistry Evropy.
