Na vlastní kůži
Vychytal jsem i Vaclíka. Jaké to je, být na chvíli gólmanem?

Často jsou za bohy, ale někdy jim to ujede a je zle. Řeč je o fotbalových gólmanech. Reportér on-line deníku TÝDEN.CZ si vyzkoušel na vlastní kůži, jaké to je být hodinu na place spolu s českou reprezentační jedničkou Tomášem Vaclíkem pod vedením bývalého gólmana Sparty Praha či Anderlechtu a nyní začínajícího kouče Daniela Zítky. Tenhle trénink byl totiž výjimečný. Kromě Tomáše Vaclíka se tu sešlo na hřišti Slavoje Vyšehrad ještě devět pozvaných novinářů, aby si vyzkoušeli, co vlastně obnáší chytat.

Nikdy předtím jsem pořádně nechytal. Jen jednou - a to jsem se zranil. Občas jdu na penaltový rozstřel, ale to nemá v mém podání s chytáním nic společného. Po vzoru exliverpoolského Jerzyho Dudka se vlním, lidově řečeno dělám šaška, a útočníky to třeba vyděsí a balon zakopnou. Pro dnešek je situace jiná. V šatně fasuji nové predátorky od Adidasu - rukavice, které musejí zastoupit moji nešikovnost. Vybírám si kopačky, volím kožené Copy a navlékám na sebe dres. Minimálně vzhledově se cítím o něco více gólmanem. Vycházím ven, kde se seznamuji s dnešním koučem Danielem Zítkou.

Jeden z kolegů bere bez rozcvičky balon a splašeně uhání k bráně, načež míč z jeho levačky letí někam směrem na metro. Mezitím, než došlo k tristnímu pokusu, Zítka procedí, že být to jeho svěřenec, už dělá minimálně kliky, protože takhle to prostě nechodí. S malým zpožděním vejde na umělou trávu i hvězda největší, současný gólman Sevilly a nejlepší hráč španělské ligy za měsíc listopad Tomáš Vaclík.

Společně se Zítkou nás následně seznamují s pravidly a hlavně s tím, co se nesmí.

Dozvídáme se, že za všechno budeme provádět tři skoky s koleny co nejvýše. Přitom k prohřešku stačí málo. Třeba ruce v bok, což pro mě jakožto útočníka je velmi přirozená pozice. Začínáme zlehka rozcvičkou strečinkem.

Gólmanské cviky přicházejí až s ubíhajícím časem. První proběhnutí, a funím jak mašina. "Ruce nahoru, neflákáme se," zní od kouče. Všichni jedou, jak nejlépe mohou. Z mého pohledu měli brankáři při přípravě vždy pohodu.

Teď už si to nemyslím. Jen si vzpomenu, jak každý z nás leží mezi čtyřmi kužely a na Zítkův povel čítající pojmenování kuželů číslovkami 1-4 se z leže dotýkáme toho správného. Občas se cítím jako na dálnici v protisměru, protože hmátnu na jiný kužel, než na který jsem měl. Kouč nás rozhodně nešetří, až po tréninku přizná, že novináře nikdy neměl v lásce, a nutno dodat, že tady se na nás pěkně vyřádil.

Starty na určené místo z leže, neustálé padání a vstávání bylo pro mě zničující. Když se do toho v některých případech měla zapojit rozehrávka levačkou, nastal v mojí hlavě chaos. Přede mnou stejné úkony prováděl Tomáš Vaclík. Rozdíl mezi ním a zbytkem byl více než evidentní.

V závěru jsme se dostali všichni po jednom i do velké brány, kde jsme předvedli to, co jsme se naučili. Úkol zněl jasně: "Jeden balon chytit s nataženými prsty před sebou, druhý do košíku po odrazu." Již předtím zaznělo z úst Daniela Zítky, že když k nám kope balon, v 99 případech ze 100 je to balon ideální, postupem času se ale tato statistika upravovala.

Já měl štěstí a mohl jsem si chytit nejdříve střelu od něho a následně od Vaclíka. Můžu tak spokojeně říct "něco jsem se přeci jen naučil". A jak dopadly tresty? Skákal jsem jenom jednou, přeci jen jsem duší útočník.