Na čtvrteční zápas Evropské ligy mezi Plzní a Atlétikem Madrid přiletěl se španělským týmem. V hledišti ale držel palce Západočechům. Český velvyslanec v Madridu Karel Beran přiznává, že pro výkon své profese potřebuje na Pyrenejském poloostrově také dokonalou znalost fotbalových reálií.
Propagaci českého sportu v zahraničí bere jako součást své profese. Karel Beran pomáhal realizovat spolupráci mezi Atlétikem Madrid, pražskou Slavií, Plzní a brněnskou Zbrojovkou. Teď pracuje na plánu otevřít v Česku sportovní školu Atlétika.
Beran přitom netají, že podrobná znalost fotbalu je nezbytná také pro snazší pohyb v diplomatických kruzích na Pyrenejském poloostrově. "Člověk, který se ve fotbalu neorientuje, je tam prakticky společensky vyřízen," přiznává v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ.
Do Plzně jste přiletěl s týmem Atlétika. Patříte k jeho fanouškům?
I v této věci musím zachovat diplomacii, alespoň v rámci té trojice slavných klubů Atlétiko, Barcelona, Real. Mohu ale říct, že k Atlétiku mám blízko, právě proto, že v jeho sestavě dříve působili čeští hráči Radek Bejbl a Tomáš Ujfaluši. Jestli bude mít třeba Real jednou dva české hráče, bližší mi bude zase možná on.
V Plzni jste ale, předpokládám, fandil Viktorii...
Samozřejmě, nevidím jediný důvod, aby tomu tak nebylo. Vždyť jsem přece Čech.
Je znalost fotbalových reálií nezbytná také pro výkon vašeho diplomatického povolání ve Španělsku?
Přesně tak. Znalost fotbalu se tam navíc vyžaduje také od manželek diplomatů nebo přímo od žen, které tyto funkce vykonávají. Bez toho je tam člověk prakticky společensky vyřízen.
Minulý měsíc hrálo Česko se Španěly ve finále tenisového Davisova poháru a zvítězilo. Jak to Španělé přijali?
Ten zápas jsem sledoval přímo v Praze a zpátky letěl se Španěly, v letadle jsem mluvil s Nicolasem Almagrem. Byl úplně v pohodě, usmíval se, byla to jiná tvář než při zápase se Štěpánkem a Berdychem. Musím říct, že to respektovali. Uvědomovali si naši sílu už po tom, co nás porazili ve finále 2009. Pro nás, co žijeme a pracujeme ve Španělsku, to bylo nesmírně krásné. Španělé jsou výborní v mnoha sportech a my jsme jim konečně ukázali, že je můžeme porazit. Tenistům k tomu úspěchu moc gratuluji.
Probíhají v takových případech mezi diplomaty nějaké sázky, špičkování?
V tomto ohledu je vše korektní. Španělsko má jednu takovou věc: Když jste na čestné tribuně třeba jako prezident jednoho z klubů a sedíte vedle prezidenta soupeře, nedáváte najevo emoce. Nefandíte, neskáčete, netleskáte. Udržuje se poker face. Prostě se neprojevujete tak, abyste způsobili bolest tomu, komu se zrovna nedaří. A to platí i pro lidi v okolí. Navíc je to v málo zemích, aby prezidenti obou klubů seděli vedle sebe. Ve Španělsku se tato tradice dodržuje, přitom to není vůbec běžné.
Jak vnímáte ekonomickou krizi, která Španělsko trápí?
Ten pohled není až tak jednoznačný, jak se uvádí třeba v tisku na východ od Německa. Ta problematika by vydala na knihu, ne na jeden rozhovor. Ale můžeme uvést dvě hlavní věci. První je velká nezaměstnanost, která se blíží 26 procentům, což je zhruba šest milionů lidí. Polovina z nich jsou přitom lidé do 25 let. Druhá věc je nezdravý bankovní sektor, který bez ohledu na krizi ve Spojených státech v roce 2008 pokračoval dál, banky přijímaly nevýhodné půjčky. O Vánocích to ale bude rok, co po dlouhé době zasedla ve Španělsku pravicová vláda, která se snaží dělat strukturální změny, tak snad to přinese dobrý výsledek. Například tamější sociální systém a jeho výhody si nedokážeme vůbec představit. Třinácté a čtrnácté platy, to, že pokud připadne státní svátek na sobotu nebo neděli, můžete si za něho vybrat v týdnu volno. O tom bychom ani nesnili. Když chce zaměstnavatel propustit zaměstnance, musí mu za každý odpracovaný rok zaplatit mzdu za dvaačtyřicet dní. I v případě, kdy by ten zaměstnanec nepracoval, nedodržoval smlouvu.
Španělští investoři byli vůči českému trhu dlouho odtažití, nepovažovali jej za atraktivní. Výraznou změnu přinesla až Telefónica, když vstoupila na český trh. Trvají tyto předsudky dál, nebo pozorujete změnu?
Určitě dochází ke změně, i v souvislostí s krizí zažívá španělská národní hrdost trhliny a oni se snaží podívat se na jiné trhy. Česká republika se dnes svou pověstí hodně blíží k Německu a rozvinutým zemím, do kterých je potřeba investovat právě třeba díky firmám, jako je Telefónica nebo OHL. Například nedávno byl prezident Klaus ve Španělsku a na velmi vlivném setkání vystoupil prezident firmy OHL a básnil o tom, jak se v Česku podniká.
Je nějaká vlastnost, kterou Španělům závidíte?
Ano, nevím ale, jak to přesně nazvat. Je to určité smíření se s tím, že když něco nevyšlo, už se to nedá vyřešit. Připodobním to k fotbalu: dnes prohraje Atlétiko a možná 50 minut po zápase, cestou na letiště, budou naštvaní a budou to nějak analyzovat. Pak sednou do letadla a už o tom nebudou vědět, budou se dívat dopředu. Věřím tomu, že když prohraje Plzeň 0:1 v Madridu, tak z toho budou špatní celou noc a ještě třeba celý další týden. Španělé se dokážou smířit s porážkou a hledět dál. A když se jim něco nedaří, prostě to opustí. My zůstaneme frustrováni a pořád se něco snažíme zkoušet dál a dál, i když už víme, že to nemá cenu. Tahle vlastnost jim umožňuje delší průměrný život. To je to, co bychom, myslím, měli změnit.
Jako velvyslanec přicházíte do styku s mnoha osobnostmi. Kdo podle vás dělá českému sportu v zahraničí dobré jméno?
Nechci být nijak servilní, ale skutečně dobrým diplomatem České republiky je v tomto ohledu pan Tomáš Paclík (majitel fotbalové Plzně). Po všech stránkách dokáže komunikovat. Málokdy zažijete někoho, kdo vám věnuje tolik pozornosti, stará se o všechny drobnosti vůči těm, se kterými je v kontaktu. Pan prezident Barcelony Sandro Rosell je nějaká persona, už něco zažil, potkal spoustu vlivných lidí. Sám ale hovoří o tom, že majitel Plzně je člověk, který je na velmi dobré úrovni po všech stránkách. Také díky panu Paclíkovi má západočeský klub v zahraničí takovou pověst, což samozřejmě prospívá celému českému fotbalu.
