Italský fotbal truchlí nad ztrátou Piermaria Morosiniho. Po jeho tragické sobotní smrti v druholigovém zápase jeho Livorna v Pescaře zůstaly stadiony Apeninského poloostrova ztichlé, svaz zrušil všechny zbylé víkendové ligové zápasy. Odešel člověk, kterého nezlomil těžký životní úděl, zradilo ho až jeho vlastní zlaté srdce.
Morosini neměl takové štěstí jako měsíc před ním Fabrice Muamba z Boltonu, který zkolaboval ve čtvrtfinále anglického FA Cupu. I když jeho srdce přestalo bít na dlouhých 78 minut, smrt Muambu nakonec vydala ze svých spárů. Morosiniho nikoliv, zemřel při převozu do nemocnice.
Pětadvacetiletého rodáka z Bergama zkoušel osud už od dětství. V roce 2001 mu v jeho patnácti letech zemřela matka Camilla, otec Aldo ji následoval o dva roky později. Rodinné tragédie ale nechtěly přestat.
Oba jeho mladší sourozenci byli zdravotně postižení. Nejmladší bratr však také zemřel a Morosini zůstal sám s dvanáctiletou sestrou. V roce 2005 krátce po otcově smrti řekl: "Jsou věci, které obrátí život naruby, ale zároveň se smutkem přijde i velká touha dosáhnout toho, co bylo také velkým snem mých rodičů."
"Moro" žil pro fotbal a pro druhé
Životem těžce zkoušený Morosini se tak upnul na fotbal. Kariéru měl dobře nastartovanou z bergamské Atalanty. Už v patnácti nastoupil poprvé za italskou reprezentaci do sedmnácti let. Postupně hrál ve všech mládežnických reprezentačních kategoriích až do evropského šampionátu jedenadvacítek v roce 2009.
Jeho klubová kariéra byla maličko kostrbatější. V devatenácti letech koupilo od Atalanty polovinu jeho hráčských práv Udine. O rok později získalo zbytek, ale nechalo ho za šest sezon odehrát pouhých pět zápasů. Morosini se tak protloukal fotbalovým životem na různých hostováních po celé Itálii.
Postupně navlékal dresy Bologni, Vicenzy, Regginy, Padovy, znovu Vicenzy a nakonec Livorna, za které nastoupil v sobotu ke svému poslednímu zápasu.
I když Morosini v životě hodně zkusil, nikdy nezahořkl. Kdekoliv hrál, vybudoval si velký respekt jako člověk. "Znal jsem ho už jako malého, vyrůstal pode mnou v Atalantě. Vždycky to byl skvělý kluk připravený pomoci všem, kdo to potřebovali. Žil pro svou rodinu," vzpomínal jeho tehdejší mládežnický trenér v Bergamu Mino Favini.
"Přitom vytrpěl tolik neštěstí. V mládi ztratil rodiče, musel se staral o postižené sourozence a když zemřel i jeho bratr, zůstal sám s hendikepovanou sestrou. Měl velmi nešťastný život, přesto kdekoliv hrál, mluvili o něm všichni jenom v nejlepším," pokračoval Favini.
"Moro měl mnoho rodinných problémů, ale nikdy mu nemizel úsměv z tváře. Problémy ostatních nikdy nepřecházel. Tak si ho chci pamatovat," uvedl jeho bývalý spoluhráč a kamarád z Vicenzy Raffaele Shiavi. "Měl srdce ze zlata," doplnil Favini. Zlaté srdce, které v sobotu navždy dotlouklo.
