Éra Sira Alexe Fergusona byla totiž jedna velká vítězná jízda. Pouze v pěti sezonách z celkových šestadvaceti netřímal na konci sezony alespoň jednu trofej. Manchester United se pod jeho velením stal z Popelky anglického fotbalu klenotem. "Kdo jsem? Jsem vítěz," zní jedna z na pohled arogantních hlášek jednasedmdesátileté skotské legendy. Alex Ferguson měl však na podobné prohlášení právo.
Připomeňte si nejdůležitější vítězné okamžiky Fergusonovy šestadvacet let dlouhé éry na lavičce Manchesteru United.
Do Manchesteru United přišel z lavičky skotskému celku Aberdeen, s nímž senzačně vyhrál Pohár vítězů pohárů a Superpohár UEFA. V roce 1989 mu dokonce hrozil po třech letech vyhazov, pokud by jeho tým nezvládl odvetu v FA Cupu. Fergusona však zachránil vítězným gólem Mark Robins. Nepříliš známý hráč měl vysoký podíl nejen na pozdějším zisku první trofeje Alexe Fergusona v Manchesteru United, ale také na zlaté éře klubu ze severozápadu Anglie.
Na první vítězství v anglické lize si však musel Ferguson počkat dlouhých sedm let. Manchester prošel obměnou kádru, do sestavy se začínali zapracovávat mladíci jako Ryan Giggs, který nakonec s Fergusonem oslavil všech 13 titulů anglického mistra. Rudým ďáblům však chyběl lídr. Tento nedostatek vyřešil manažer United angažováním problémového Francouze Erica Cantony, který výraznou měrou pomohl nejen k prvnímu titulu, ale i dalším sedmi trofejím.
Od té doby až na dvě přestávky, kdy United uzmuli titul fotbalisté Blackburnu a Arsenalu, Rudí ďáblové v Anglii kralovali. Čekalo se na úspěch na evropské scéně. Na ten přišlo až v roce 1999, kde po zdolání italského Interu Milán a Juventusu Turín čekal na Manchester ve finále mnichovský Bayern. Ten většinu zápasu dominoval a držel vedení 1:0. Pak ale přišel pověstný "Fergie time". Sheringham a Solskjær v nastavení opařili bavorský celek a slavili neuvěřitelný treble. United totiž kromě Ligy mistrů vyhráli i domácí soutěž a pohár FA Cup.
V Anglii rostla Manchesteru tvrdá konkurence, v roce 2002 sebral Fergusonovi další titul Arséne Wenger se svým Arsenalem, po dalším triumfu Gunners v roce 2004 začal na britské scéně kralovat José Mourinho s Chelsea. V sezoně 2007 se vše vrátilo do "ďábelských" kolejí, avšak Mourinhova parta dávala United pořádně zabrat. Poté, co v roce 2008 získali titul s pouhým dvoubodovým náskokem, se chtěli fotbalisté Chelsea pomstít v čistě britském finále Ligy mistrů. Došlo až na nervydrásající penaltový rozstřel, kdy po selhání Cristiana Ronalda měla Chelsea triumf ve svých rukou. Po dnes již legendární minele Johna Terryho a neúspěchu Nicolase Anelky však vypukla v Moskvě oslavná noc v rudých barvách. Rok 2008 znamenal pro United rekordní zisk čtyř trofejí.
Mezi třinácti tituly pro vítěze Premier League lze jen těžko vybrat ten nejkrásnější. Pro fanoušky Manchesteru United byl však symbolem největšího zadostiučinění triumf z roku 2011. "Přijďte, až ligu vyhrajete osmnáckrát," vzkazovali na začátku Fergusonovy vítězné éry největší rivalové z Liverpoolu, honosící se osmnácti tituly anglického mistra. Za působení Fergusona v United však ani jednou na titul nedosáhli, naopak Rudí ďáblové dokázali titulové manko vymazat v neuvěřitelně krátké době. Devatenáctý titul United proto mnozí řadí nejvýše, United se stali opravdovým fotbalovým králem Anglie.
Mnoho dalších si zase nadosmrti bude pamatovat titul z roku 2013. Ne, že by byl něčím výjimečnější než ostatní, United k němu dokráčeli s pohodovým náskokem. Ale proto, že byl poslední pod velením trenérského velikána, největší nehrající legendy Manchesteru United.
