Deník horolezkyně: Modlitba v klášteře Rongbuk

11. 4. 2007 - Vztyčená skoropomlázka v mé ruce se mi zdála docela případná. Zkusila jsem zakoledovat a trochu ty pohany vyšlehat, ale evidentně nechápali, proč se nenajím bez té komedie. Říkám si: "Však já vám to ignorantství spočítám!"

Nespočítám; je ráno den poté, a desetikilometrový trek zimou a větrem do kláštera Rongbuk vyúsťuje ve společnou modlitbu. Jsem jako beránek (ne ten velikonoční) a bytostně vnímám nekonečný rozměr prostoru a času, monumentálnost i poezii všudypřítomných hor i nezbytnou pokoru nás lidí, úplně malinkých tvorečků. Zase mě dostali, tady se prostě musí věřit. Zpátky to je pro změnu větrem a zimou, ale pak už jen hup do teplého highpoinťáckého spacáku od Sígy (Zikmund Schwarzkopf).

O co dřív jsme šli spát, o to později vstáváme a začíná honička. Taši, já a dva šerpíci Nim a Pem si tedy půjčujeme dvě krásně staré čínské motorky – model kostitřes, a tak tak stíháme další, tentokráte naši soukromou modlitbu za asistence devíti mnichů. Zpátky řídím já, hodinová rallye sem tam i po sněhu nás vrací do babylonského mumraje přecivilizovaného Base Campu. A zase balíme, je čas… Ostatně Everest se zdá být tak blízko! Zbývá ale ještě dlouhých 20 kilometrů.

To taková oficiální čínská expedice na Everest je už v ABC (Advance Base Camp, 6 640 m n. m.) a nese olympijský oheň, pro sichr. Za rok může počasí zazlobit, a tak si dělají strejčka.

Foto: Robert Sedmík, archiv