Deník horolezkyně: Ta místní doprava...

6. 4. 2007 - Poslední den ve Lhase, balíme, kousek popojedem. Bylo to fajn, ale ta místní doprava.... Žádný pravidla, všude bordel - motorky, auta, taxíci (takový malý bílý plechovky jako Fiat Panda), sem tam kráva - no zábava jako když U Bulhara vypnou semafory (Praha, křižovatka pod VŠE, pozn. red.). Ten systém-nesytém mě ale přesto poměrně spolehlivě dopravil do nádhernýho kláštera kousek nad městem. Zde naopak panoval téměř školní řád, však to také byla buddhistická škola. Nádherný, mohla bych fotit a fotit, ale bude to chtít dokoupit aspoň jednu gigabytovou flashku.

Ještě se vzpamatovávám ze včerejšího večera, to bylo dílo, teda večeře. Dvanáct tichých apoštolů (Tibeťanů) v lepší čínské restauraci se z téměř meditační roviny postupně přepilo přes jazykovou bariéru a nakonec jsme si toho měli hodně co říct. Jinak to ani nemohlo dopadnout při systému někomu na něco připít, neurazit a dopíjet tudíž do dna. Everest jsme utopili v mimořádně odporném patoku - prý super ročníkový archivní víno. To bylo vyhrazeno nám pěti ženám, já šikovně pančovala čajem; chlapi se kamarádili s pivem.

Následoval stylový odvoz. Čtyři expediční Land Rovery nás vyklopily nikoli před, ale za hotelem a my jsme byli samovolně vtaženi do nekonformního baru, turistického ráje. Závěrečné karaoke zpěvy - čínsky, tibetsky, hity a lá Britney S., barevná světýlka, stroboskopy, tance "žena - žena, muž - muž", disko jak na základce.

Nevím, jak to skončilo, my sportovci chodíme spát před půlnocí.

4. 4.2007 - Tak už jsem viděla Everest! Letadla do Lhasy by měla mít na levé straně větší okna a vpravo snad protizávaží. V mžiku jsme si všichni lezli po zádech, Everest nás naprosto lapil. Ale za pět minut byl zase fuč.

Ze Lhasy mám smíšený pocity. Úžasný Potala palác v kontrastu s novými monstry z čínského betonu, pak zase stará Lhasa s malými obchůdky; tržiště, lidičky, nasávám atmosféru. Přes den je sedmnáct stupňů, večer pekelná zima. Vydyndala jsem si malé topeníčko na hotelu, ale první vysokohorské spaní – nic moc. Vlastní koupelna… asi vůbec poslední, vlažná voda je v podstatě luxus. Nabírám výšku, aklimatizuji a piju a piju!

V dalších dnech se těším na dalajlamův letní palác, a především výlet do nedalekého kláštera s výkladem milé tibetské průvodkyně. Snad mi dá i nahlédnout pod tajemnou roušku mystického Tibetu a fenoménu komunistické Číny.

Deník horolezkyně: Setkání v Káthmandú

O expedici čtěte - zde.

Foto: V. Holic