28. 4. 2007 - Probuzení do minus pětadvaceti stupňů nevěštilo žádný lehký výstup. Slunce se sice snažilo zpříjemnit ranní rituály, ale hodinky se obalamutit nenechaly a trvaly na svém – úterý 24. 4. 2007, 6 hodin ráno, výška 6440 m, teplota -25 °C.
Oblékám si o vrstvu víc než doteď, mechanicky balím zbylé věci a po snídani vyrážíme. Stěna na North Col je zalitá sluncem, ale jinak moc přívětivě nevypadá. Sněhová pokrývka ztěžuje výstup a i batoh se dnes zdá být těžší. Jde to pomalu. Navíc se po třech hodinách zvedá vítr a zvířený sníh štípe do tváří. Prsty na rukou dostávají dost zabrat, skoro je necítím. V hlavě jediná myšlenka – ať už jsme nahoře. Těším se na horký zázvorový čaj s mlékem a teplý spacák.
Další den je opět ve znamení zaslouženého odpočinku. Sedmitisícová výška se nezapře, krátká procházka po obědě je na rozdýchání až až. Sbírám síly na čtvrteční vynášku do tábora dvě (7400 m). Kuchař dokonce vykouzlil desert v podobě čerstvého jogurtu s ovocem. Lepší jsem snad nejedla. Spát jsme šli všichni brzo, respekt nikomu rozhodně nechybí.
Ráno se opakuje situace z úterka, je azuro, šílená zima a nepříjemný vítr. Na cestu vyrážíme už v sedm ráno, protože nás čeká dost náročný den. Cesta do druhého tábora se postupně zvedá, ale naštěstí není v dohledu žádná stěna. Vítr komplikuje dýchání, i Šerpové vypadají víc znaveně než normálně. Vynášku jsme sice zdárně zvládli, ale bylo to utrpení. V prvním táboře jsme se ještě převlékli a pokračovali zpátky do ABC. V noci jsem spala jak mimino.
V pátek si lížu rány – namrzlé tváře, pomalu dostávám cit do prstů a jsem ráda, že počasí se opět začíná umoudřovat. Venku krásných -13 °C, žádný vítr a na obloze ani mráček. Taši do mě pod tlakem rve jídlo, prý mám hubené nohy a potřebuju nabrat. Kuchař mi předhazuje jednu lahůdku za druhou, a tak mlsám. Snad i díky tomu jsem dneska (sobota 28. 4. 2007) plná energie a elánu.
V devět ráno jsem nalehko vyrazila potřetí na North Col, jen já a Nim (Šerpa). Za necelý tři hodiny jsem byla nahoře, lezlo se krásně. Teď jsem už konečně jak Ninja lady předbíhala skupinky lenochodů, na lanech jich viselo snad šedesát – holt pěkný počasí. A dolů to šlo ještě líp, připadala jsem si jak opice na liánách v pralese. Prostě krása. Jen mi bylo líto těch chudáků, co se drápali nahoru, byli sotva v půlce.
V ABC na mě čekal slavnostní oběd, že jsem úspěšně ukončila aklimatizační fázi. Oslava vyvrcholila chlebovými plackami a boloňskými špagetami, to vše zapíjené českým pivem ohřátým na teplotu čaje. Pivko takhle sice není nic moc, ale lepší než nastydnout. A jako třešnička na dortu – písně Neila Younga…
Foto: Robert Sedmík
