9. 4. 2007 - Výška se už určitě projevuje, ale zvládám to zatím dobře, spím. Jenom sny jsou výrazně živější, takže hoteloví hosté v Gyantse měli kolem třetí ráno budíček. Zařvala jsem jak himálajský lev! Při snídani mě všichni okukovali jak exotické zvíře, ale já už byla hodná. Oni měli kruhy pod očima, já byla v pohodě. Něco podobnýho jsem provedla loni v Base Campu na Čo Oju. Tehdy bylo na nohou celé stanové městečko, ty hadrový stany nejsou zvukově fakt nic moc. Hrůza obešla všechny, ale pak jsme se při měsíčku i zasmáli.
Spaní v Tingri (Xegar) proběhlo bez poplachu, což ocenili zvláště naši noví Šerpíci a mladej kuchařík Dawa z Darjeelingu. Všichni se potřebovali pořádně vyspat - dodrkotali se sem přes Kodari a Nalam - jsme teď konečně tým.
Dneska je pomlázka - určitě je zaskočím nepřipravené. Se spleteným roštím ovázaným na konci vlasovou pentlí je proženu. Počkám si na večer a trošku je vymrskám, znáte to - blechy ven, vejce sem! Snad nebudou zase civět jako loni, když jsem je učila sněhuláka. À propos - už jsme v Base Campu (5200 m) a po sněhu ani vidu...
7. 4. 2007 - Cesta do Gyantse začíná velkolepě - po nové horské silnici, výhledy jsou neskutečné… ale najednou hup, silnice nikde. Další čtyři hodiny náš landrover poskakuje sotva třicítkou po kamenech cestou necestou. Skrz zvířený prach smutně koukám, jak za námi mizí tibetské pidivesničky, nomádi a můj lev... Málem jsem koupila štěně tibetského mastifa, nebo snad himálajské dogy? Nádhernej malej lev. Chtěla jsem ho s sebou do Base Campu a on chtěl taky. Tlapy jak medvěd, prý hodně vyroste a pak bude jak malej kůň, ale krásnej. Tajně jsme se domluvili, že na mě měsíc počká.
Klikatou cestou překonáváme dva průsmyky v 5100 metrech. Míjíme třpytivá jezera a vodní nádrže, kulisy hor mají vrcholky až někde v sedmi tisících. Přichází první setkání se sněhem a ledem. Dokonce nám na chvíli i zasněžilo. A pak zase najednou obrovské údolí plné políček, na nich lidičky s pluhy taženými buď koníky, nebo jaky. Jako by se tu zastavil čas.
Jaro tu teprve začíná, a tak je všechno ještě suché a šedivé; taková sice nádherná, pro mne však přesto měsíční krajina. Její přeměnu v zelenou oázu Taši tipuje na přelom května a června; tak si počkáme. Teď se řítíme dál směrem k Everestu. Hotel v Gyantse nás přivítal ve výšce 4000 metrů. Dobré čínské jídlo, aklimatizuji se a zase piji a piji a ...
Foto: Robert Sedmík a archiv
