Třicátého dubna jsem si na čarodějnici rozhodně nehrála. Naopak mi byla dopřána sprcha, a tak jsem okolí oslňovala svými loknami. V úterý jsem pak s lehkou hlavou mohla bez problému doslova seběhnout do Base Campu (5200 m n. m.). Dvacetikilometrovou cestu, která vede přes dva mezitábory a nahoru trvá dva až tři dny, jsme zvládli za neuvěřitelných pět hodin. Aby ne, když mě Taši zezadu popichoval hůlkou, kdykoli jsem zpomalila.
Base Camp jsem málem nepoznala, bylo tam tak pětkrát víc stanů než před měsícem. A těch lidí a věcí! Po jedné noci prcháme do čtyři kilometry vzdáleného městečka, kde je o poznání větší klid. Taši se tu setkal se svojí ženou, která ho přijela podpořit, a já nemohla zůstat pozadu...
Ve čtvrtek jsem si půjčila napůl rozpadlé horské kolo a vyrazila na něm do Base Campu. Cesta to byla dost vtipná a částečně i šílená. Čínští turisté v landroverech asi nečekali cyklistu v pěti tisících. Tolik fotoaparátů a kamer pohromadě jsem snad v životě neviděla. Pod palbou blesků jsem si připadala jak filmová hvězda. Místo vyfoceného Everestu budou holt mít bláznivou Češku na kole.
V Base Campu jsem překvapila svého papuu (papua, papa, tata – jak chcete). Přijel mi sem sdělit novinky z Čech a jen tak mimochodem zlézt jednu sedmitisícovku – Lhakpa Ri (7045 m n. m.). Takže jsem si konečně pokecala v češtině a můžu vyrazit nahoru na horu. Dneska (5. 5. 2007) jdu zpátky do ABC, kde si počkáme na počasí, a pak už půjde do tuhýho...
Foto: Robert Sedmík
