Očima Jakuba Kvasničky
Alois Hadamczik je teď... prostě "dobrej"

Pro některé hokejové fanoušky je to bohatý chlápek s vyřvaným hlasem, který nemá co dělat na reprezentační lavičce. Lépe řečeno - BYL to bohatý chlápek s vyřvaným hlasem, který nemá co dělat na reprezentační lavičce. Alois Hadamczik dokonal přerod v muže, jehož je třeba respektovat.

Když po loňské zlaté senzaci končil Vladimír Růžička u národního týmu, přičemž vedení českého hokeje místo něho instalovalo Hadamczika, komusi jsem u piva říkal: "Tenhle chlap je docela dobrej trenér, ale ne tak dobrej, aby byla dobrá i reprezentace."

Štvalo mě to, co většinu přísedících, kteří s mým "potřetímpivu" názorem souhlasili.Tedy: že mu to v minulosti neklapalo v kabině. Že Hadamczika nikdo moc nerespektoval. Že si příliš nedovolil otevírat pusu na velké hráče. Že nebyl moc úspěšný (ve zlatých časech bylo stříbro z MS i bronz z olympiády nedoceněné). A že se pak, po těch neúspěších, tak nějak divně vymlouval - na zranění, štěstí, špatné vibrace hvězdných soustav, zvláště pak Velkého vozu, a tak. Že nebyl osobnost. Chlap. Pan Trenér. Jako Hlinka, Růžička...

Rok 2011? Nový Alois. Takový, který se Čechům musí líbit. Za celý slovenský turnaj mu lze vyčíst jen jednu jedinou věc: že v semifinále se Švédy posadil za stavu 1:1 Romana Červenku mimo hru, rozbil tak lajny, přišel o šikulu, střelce... a Červenka mu pak v zápase o třetí místo odpověděl hattrickem do sítě Ruska. Jenže těžko říct  - se Švédskem to prostě nešlo nikomu.

Jinak Hadamczik: bez větší chyby. Všichni zapomněli na různorodé výčitky, že nepovolal nejlepšího hráče extraligy Martina Růžičku. Prostě by neměl adekvátní místo. Ale hlavně - všichni zapomněli na Hadamczika nesympatického, ufňukaného, malého, trenérsky nevýrazného.

Nebál se popíchnout ty, které popíchnout měl - lotyšskou "vraždu" na Radka Martínka či brutálního nuzáka Jevgenije Arťuchina, kterého sám při prvním zápase s Ruskem málem napadl v tunelu pro hráče (je možná dobře, že nenapadl, protože to by bylo asi poslední, co by v životě udělal). Sympatické gesto. Češi to ocenili.

Jinak byl ale Hadamczik klidný, uvolněný, trenérsky i mediálně vyspělý. Složil ideální lajny a nebál se rozkázat třeba i Jágrovi, co má dělat jinak.

Po celý turnaj se choval tak, jak se má chovat trenér koučující obhájce mistrovského titulu, hokejově (ještě pořád) velké Česko. Při čtvrtfinále s USA si vzal hned v první třetině při vlastní přesilovce oddechový čas, i když tým vedl 1:0 - a odpočinutá elitní lajna dala v početní výhodě další gól. A když to později se Švédy nevyšlo, Hadamczik nepodlehl zklamání a chlapsky uznal: Byli prostě lepší. To je hokej.

Lidé ho teď obecně budou brát daleko pozitivněji než v době jeho prvního angažmá u národního týmu. I když se nevyhrálo zlato. Rok 2011 - je třeba změnit reprezentační šablonu Aloise Hadamczika. U piva teď budu s typizací hospodských antisebereflexivních velkohubů říkat: "Ten chlap s vyřvanym hlasem je dobrej trenér pro reprezentaci. Prostě dobrej. Ale to já už řikal dávno..."