Před dvěma třemi lety by jen postup do semifinále mistrovství světa byl skvělým úspěchem. Stačí jeden zázračný turnaj, sedm výher na druhém - a velkým neúspěchem je zničehonic nezískání zlaté medaile. Je jasné, proč.
Čeští hokejisté byli v Bratislavě prakticky v nejsilnějším možném složení, chyběli snad jen bostonští David Krejčí s Tomášem Kaberlem. Kdyby se, čistě hypoteticky, v Bratislavě konaly olympijské hry, ten výběr by byl prakticky totožný.
Ostrý to kontrast se soupiskami ostatních elitních týmů, které se daly označit za béčkové, v případě zámořských týmů dokonce za juniorské. Češi byli papírově, možná s Rusy, nejsilnější. Ač to zní s vědomím pokračujícího úpadku hokeje u nás divně, měli vyhrát.
A nevyhráli. Nedokázali porazit v semifinále Švédy, kteří na turnaj vyrazili s osmi hráči mladšími jednadvaceti let. Své největší hvězdy přitom mají Seveřané za mořem, kde bojují (ve Vancouveru) a bojovali (v Detroitu) o Stanley Cup.
Teď ta představa. Je rok 2016 a blíží se mistrovství světa. S kým bude moci trenér českého národního týmu počítat z dnešního výběru? Gólmani, Michael Frolík, Jakub Voráček, Roman Červenka... Moc hráčů na výběr není.
A běda, když někteří z nich z jakéhokoliv důvodu nedorazí. Nikde přitom není dáno, že se z nich stanou skuteční lídři, kteří budou mít na to, aby táhli národní tým. Těm současným bude kolem čtyřiceti, dalším přes pětatřicet. Budou staří.
Česku každým rokem stále výrazněji odchází generace hráčů, kteří se mohli poměřovat s těmi nejlepšími na světě. Nová pak nepřichází - a ani přijít nemůže. Ve sportu se totiž hvězdy nerodí lusknutím prstu nebo díky síle peněz.
Zatímco ostatní národy tak na mistrovství světa mohou přivážet týmy, které jsou již nyní konkurenceschopné a za několik let dospějí, Češi pomalu sledují, jak se blíží konec jejich období. A nastane jiné, kde bude zlatý možná i postup do čtvrtfinále.
Proto je letošní semifinálová prohra tak velkým neúspěchem.
