Obří sledovanost britské královské svatby prince Williama a jeho popelky Kate se dávala za důsledek jinak maximálně negativním zprávám posledních měsíců. V uplynulých dvou týdnech si podobnou "svatbu" prožili i Češi. V Bratislavě. Na ledě.
Slušným lidem je z toho do breku. Nekončící vládní taškařice, Anička, Fukušima... Důvody k radosti aby člověk v televizi pohledal. Vystoupení českých hokejistů na světovém šampionátu tak přišlo v pravou chvíli.
Jako tradičně dokázali alespoň na dva týdny probudit v českém národu hrdost, vlastenectví a především radost. Je sice smutné, že se tak děje každoročně pouze na přelomu dubna a května, ale na druhou stranu - zaplaťpánbůh za to.
Letos přitom čeští hokejisté opravdu nešetřili. Nevybojovali sice zlaté medaile jako před rokem v Německu, ale pozitivních emocí svým takřka bezchybným vystoupením na turnaji možná vyčarovali na tvářích Čechů mnohem více.
Ať už to byl Jaromír Jágr, který v devětatřiceti letech patřil k nejlepším hráčům na turnaji, když především hattrickem ve čtvrtfinále se Spojenými státy dal vzpomenout na nejslavnější období Jágrmanie v Česku.
Ať už to byl Ondřej Pavelec, který svými výkony během celého turnaje připomínal lidem legendární vystoupení Dominika Haška z Nagana. Jeho zákroky byly někdy až za hranicí lidského chápání.
On to byl ale celý tým. Tým, který dokázal na jediném mistrovství dvakrát porazit nenáviděné Rusy. Tým, který vyhrál sedm utkání v řadě a prohrál jedinkrát, v semifinále se Švédy. Tým, který pro jeho sympatičnost snad ani nejde nemilovat.
Prostě tým.
Už v pondělí 16. května to ale bohužel všechno bude historie a v hlavních tématech večerních zpráv opět vystřídá radost ze Staroměstského náměstí třeba pokračující fraška ze Strakovy akademie.
Proto díky hokejistům alespoň za těch čtrnáct dní. Za tu úžasnou královskou svatbu po česku.
