Jako by se v podobných výzvách vyžíval. Vladimír Růžička před necelým rokem získal s průměrným týmem titul mistrů světa a nyní myslí na podobný triumf. Se Slavií, týmem "bezejmenných" bojovníků, okouzlil základní část.
Je pravda, že pohledný hokej jako Plzeň nebo Třinec červenobílý tábor v základní části nepředváděl. Jestli se však někdo vyžívá v nasazení, obětavosti a bojovnosti, nemohly ho jiné než zápasy Slavie uspokojovat více.
Růžička se před sezonou vyrovnal s odchodem své hvězdy Romana Červenky do ruského Omsku po svém. Z Kladna přivedl gólmana Miroslava Kopřivu, který se stal základním kamenem mnohdy nedobytné pevnosti.
Slávisté nehráli na krásu, málokdy své fanoušky potěšili gólovými hody. Ale velmi často je obšťastnili výsledkem. Především v druhé polovině soutěže, ve které se z míst mimo play-off probojovali až na senzační sedmou příčku.
Bývalý kouč národního týmu tak opět potvrdil svoji výjimečnost. V sezoně, kdy měli být sešívaní otloukánkem vyrovnávajícím se s úbytkem peněz v klubové kase, byli nepříjemným soupeřem, se kterým i podle Růžičkových slov "bolelo hrát".
A není důvod, aby tomu v play-off bylo jinak. Slávisté mají navíc velkou výhodu. Ve vyřazovacích bojích často slaví úspěch jiný hokej než ten v základní části. Bojovný, obětavý, silový... Slávistický.
Pražané ho předvádějí celou sezonu a nebude to tak pro ně žádná změna. Tento rok se ale přesto žádné zázraky od mladého týmu očekávat nedají, Přesto mohou slávisté jen získat, zvítězit ve vlastním boji se zkušenostmi. Těch náctiletí kluci, sekundující starším hráčům, logicky příliš nemají. Ale mohou je nabrat. S Vladimírem Růžičkou za zády je pak za rok, dva, tři budou moci prodat. Slavia i Vladimír Růžička již tak letos vyhráli, teď už jenom sní.
