Hokej
Extraligu ničí parazit hráčské nejednoty

Hokejová extraliga připomíná pořádně zarostlou zahradu, v jejímž hvozdu se odehrávají podivné praktiky, za které odmítá kdokoliv převzít zodpovědnost. Jako shnilá jablka padají na kluby a hráče pokuty a bodové odpočty. A celé soutěži zásadně škodí významný parazit - nejednota hráčů.

Ten scénář je jednoduchý a poslední dobou stále častější. Extraligoví hokejisté a vedení soutěže si počínají jako rozhádané děti na pískovišti. Hráč adresuje vedení extraligy kritiku, to mu na oplátku vyměří podle nejasných kritérií za urážku soutěže peněžitý trest.

Po uplynulé sezoně to zažil Dominik Hašek, nyní si přicházejí na své plzeňští Martin Straka s Tomášem Vlasákem. A v situaci, kdy napětí mezi hráči a vedením soutěže eskaluje, může konfliktů přibývat.

Dětské hádání o bábovičky přerůstá v kauzy, které extraligu ničí. Jeden hází vinu na druhého, všichni se vymlouvají na nejasné předpisy, které si sami schválili.

Prales chaosu, který pohltil české ledy, jedna návštěva zahradníka nevymýtí. Prvním krokem ke zlepšení situace by však mohlo být jasné rozdělení rolí. To je totiž jeden z hlavních problémů. Hráči jsou nejednotí, nedokážou se dohodnout, nemají organizované zastání.

Na jedné straně stojí vedení soutěže, na té druhé jednotliví hráči.

Absence hráčské asociace

Hráčské asociace jsou přitom ve sportu naprosto obvyklou záležitostí. Silné postavení má sdružení hokejistů v zámořské NHL, kde výrazně promlouvá do chodu celé soutěže. Oporu v asociacích mají hráči také ve Švédsku, Finsku nebo Rusku.

V Česku byly všechny pokusy o zavedení fungující hráčské organizace marné. A ztroskotaly především na nezájmu samotných hráčů. Hokejistům se nechtělo věnovat čas a úsilí vytvoření společné asociace.

Dobře fungující hráčské odbory mají přitom nezanedbatelnou moc. Zastupují hráče při jednáních s vedením soutěže, tlumočí jejich názory a postoje, návrhy na změny fungování systému a zároveň chrání hráče proti svévolnému jednání ze strany klubů.

Pochopitelně. Provoz organizace není zadarmo. Příspěvky hráčů však ale byly ve srovnání s jejich platy zanedbatelné a přínos pro zpříjemnění hokejového života neoddiskutovatelný.

Na co tedy hokejisté v Česku čekají? Nenastal už konečně čas, kdy by měli hráči svá soukromá pískoviště sjednotit v jedno pořádné hřiště?

Ten čas nastal dávno, teď už není na co čekat. Jinak budou případy, jako je momentálně ten Vlasákův, tavit české ledy dál.