"Skončily boje v osmifinálových skupinách a každým dnem je patrnější, že jde do tuhého. Zápasy začínají být vyrovnanější a také emoce se začínají zvyšovat. Pokud v základních skupinách byli všichni v naprosté pohodě a reagovali s úsměvem na tváři, tak věřte, že nyní je na každém patrné v jakém rozpoložení a na jakém místě se zrovna jeho tým nachází.
Jde o hodně a takové překvapení, jaké připravili svým fanouškům hráči Slovenska, nechce nikdo zažít. Nervózní nejsou jenom hokejisté na ledě, ale také fanoušci a funkcionáři v hledišti. Podobné je to i u rozhodčích. I my si uvědomujeme důležitost některých zápasů. Každý však již odpískal několik utkání, předstartovní nervozita je pryč a každý se snaží prodat své schopnosti.
Přesto občas dojde k excesu, například u videorozhodčích. Ale při selhání videorozhodčího u finské branky v zápase se Spojenými státy americkými aespoň tady v Halifaxu bylo pořádné "haló", nikdo však pořádně nic neví. Na celou záležitost je uvaleno přísné informační embargo ze strany komise rozhodčích. O důvodech či příčinách zjevného pochybení se neví, nemluví a také nespekuluje. Nikdo z nás by to nechtěl zažít nebo přivolat, a komise chce zřejmě rozhodčí chránit, nevystavovat je nadměrnému tlaku.
Hokej je zápas od zápasu emotivnější a pokud jsme měl v úvodních utkáních pocit, že si mě v podstatě nikdo nevšímá, nyní jsou hráči daleko senzitivnější a zvědavější. Po každém méně jasném rozhodnutí žádají vysvětlení. Jsme ovšem na mezinárodním turnaji a tak zde zatím vše probíhá v naprosté slušnosti, Jakékoli dotazy či diskuse končí většinou úsměvem nebo souhlasným pokyvováním. Extraligové manýry se tady nenosí a hráč si nedovolí u buly na vás pokřikovat: „Hoď to, dělej, nezdržuj". To jsem tady nezažil. Zatím.
Na závěr přidám něco mimo hokej, takovou malou „dopravní perličku." V oblasti Nová Scotia místní vozidla nemají přední poznávací značku. Napadá mne, že systémy radarů a měřených úseků podobných těm v pražských ulicích jsou tady úplně k ničemu. Přesto si skoro nikdo nedovolí jet rychlostí přesahující rychlost volně jdoucího důchodce. Opravdu, auta v ulicích se pohybují až neskutečně pomalu a neustále pouštějí někoho přecházet. Jako pražský řidič bych se možná měl trochu stydět, ale na druhou stranu, čeho je moc, toho je příliš. Tady bych měl asi brzo nervový tik z každého auta jedoucího přede mnou. Zkrátka, jiný kraj, jiný mrav."
Z Halifaxu zdraví František Kalivoda
