Hokejové jeviště slavné NHL nabízí v posledních dnech podívanou, která by ještě před časem připomínala epizody ledového sci-fi. Hvězdy, o které se kluby přetahovaly a jež si mohly prakticky neomezeně diktovat podmínky svých kontraktů, jsou nuceny vyklízet svá místa v šatnách a hledat si práci jinde. Pravidlo o vyplácení hráčů, které se tak trochu schovalo ve vyhrocené kulise bojů mezi stávkujícími hokejisty a klubovými bossy, teď mění mapu nejslavnější ligy světa.
Vincent Lecavalier a Tampa Bay Lightning. Pro hokejový svět byla tahle dvě jména prakticky synonymem. Floridský tým si kanadského forvarda vybral jako jedničku draftu v roce 1998 a rodák z provincie Quebec postupně vyzrál v klubovou ikonu.
Lightning vypláceli Lecavalierovi obrovské sumy, on na oplátku táhl tým svým ofenzivním uměním a fanoušci jeho parádičkám s nadšením tleskali. Pan nedotknutelný, dalo by se říct. Až do úterní noci. Tampa se rozhodla klubovou legendu vyplatit ze smlouvy a zvětšit manévrovací prostor pod napnutým platovým stropem. Ten se v rámci nové kolektivní smlouvy snížil ze 70,2 milionů dolarů na 64,3 milionů.
Vystěhování Lecavaliera z šatny Bolts přitom umožnilo pravidlo, které je součástí nové kolektivní smlouvy. Kluby mohou na jeho základě v průběhu dvou sezon vyplatit ze smlouvy dva libovolné hráče, kterým doplatí dvě třetiny zbývající sumy. Tato částka se přitom nepočítá do restrikcí platového stropu.
Netradiční regule, kterou v atmosféře vyhrocené přetahované při vyjednávání nové kolektivní smlouvy mezi stávkujícími hráči a klubovými šéfy kdekdo přehlédl, teď v zámoří rozpoutává nečekanou revoluci. Kromě Lecavaliera si musel svou výstroj předčasně zabalit třeba forvard Danny Briere (Philadelphia), gólmani Rick DiPietro (NY Islanders) a Ijla Bryzgalov (Philadelphia) nebo obránce Tomáš Kaberle (Montreal).
Bič na "smlouvy bez konce"
V ohrožení jsou především hráči, kteří mají podepsané gigantické dlouhodobé kontrakty. Ty začínají být pro klubové rozpočty nepříjemnou zátěží a generální manažeři mají nyní v rukou zbraň na jejich redukci. V NHL přitom aktuálně běží okolo 50 smluv přesahujících šest let.
I ty největší hvězdy, které si dlouhá léta diktovaly podmínky a bez svého souhlasu nemohly být vyměněny, tak teď nemají nic jistého. Stačí delší pokles formy, nebo prostě potřeba klubu ušetřit, a městu, kde si budovaly zázemí, budou muset dát sbohem. Ještě nedávno uvažovali třeba Rangers, že se takto rozloučí s elitním forvardem Bradem Richardsem, s 12 miliony dolarů druhým nejlépe placeným hráčem uplynulé sezony.
Možná, že je tenhle postup vůči nejlepším hráčům planety krutý. Někdo v něm vidí nedostatek úcty, respektu. Hokeji jako takovému ale může pravidlo o vyplácení jenom prospět. Stěhování elitních hráčů zvýší diváckou atraktivitu, štědře placení hokejisté budou muset bez přestání makat, jinak jim udržení v klubu nezaručí vůbec nic. A generální manažeři si možná konečně uvědomí, že předhazováním dlouholetých kontraktů budují minové pole především pod vlastníma nohama.
Škoda jen, že má tohle pravidlo pouze dvouletou životnost. Za zvážení by určitě stálo "uzákonění" jeho dlouhodobé varianty, přestupové bomby by pak nemusely explodovat jenom na letním trhu volných hráčů. Třeba ale časem dojde i na tohle řešení, zatím se nabízí aspoň lákavá šance tipovat, kdo další z klubu "neohrožených" bude vyplacen.
Strach a nejistota - i takové pocity teď čekají elitní členy hokejové ligy výjimečných.
