Vzpomínky novináře
Osobně o Jágrovi: jak se maloval a měl to dobrý u černochů
15.02.2012 07:50 Původní zpráva
Jaromíra Jágra zná jako málo sportovních novinářů. Václav Cibula ho sleduje od jeho šestnácti let, kdy s ním dělal první rozhovor. Nyní pro on-line TÝDEN.CZ vzpomíná na 24 let osobního setkávání s Jaromírem Jágrem, jenž dnes slaví 40. narozeniny.
KDYŽ MU BYLO 16...
Když v roce 1988 Jaromír poprvé vkročil do kladenské ligové šatny, nevěděl, kam s očima. "Hrozná tréma, úplně jsem se klepal," přiznával později. Jak by ne, když se rozhlédl kolem - co jméno, to pojem. A k tomu ještě energický trenér Eda Novák, jehož zdobily z dřívějších let coby hráče i dva tituly mistra světa. "Tak se nám hezky představ," nedal Jaromírovi nic zadarmo. "Jsem Jaromír Jágr z Hnidous," pípl mladíček, jehož už tehdy zdobil nepřehlédnutelný načančaný účes.
Pak se zeptal, kde je volné místo. Se škodolibou radostí mu o překot ukazovali post Milana Nového. Plejera, který soupeřům uměl sázet góly jako nikdo jiný, nejlepšího střelce české historie a uznávaného vůdce týmu. Když Nový dorazil, nevěřil svým očím: "Hele, mladej, co tu děláš?!"
Slušně vychovaný benjamínek zprvu vykal všem. Spoluhráči ho ale nijak nešetřili. Zabíral jim místo, bral práci. Tak mu dávali "sodu". Jenže právě Milan Nový na něj nedal dopustit a před ostatními ho chránil.
První ligový duel mezi dospělými proti Plzni v září 1988 zvládl obstojně, a jak si na ledě více a více dovoloval, rostlo i jeho sebevědomí. Jasno měl hned i o vojně. "Na vojnu na 99 procent nepůjdu," vykládal novinářům rozvalený v kladenské šatně se svým šibalským úsměvem. "Je to ztráta času." Jeho odhad byl přesný. Po dvou sezonách v kladenském dresu s možná už trochu zapomenutým číslem 15 zamávalo nad Ruzyní letadlo křídly a osmnáctiletého kluka, co stále ještě pomáhal rodičům na statku ve Švermově-Hnidousích, odneslo do Pittsburghu. Právě tam si tohohle šikulu vybrali do týmu ke slovutnému Mariovi Lemieuxovi.
KDYŽ MU BYLO 20...
Psal se rok 1992 a my se s kolegou Pavlem Loňkem z deníku Sport vydali do Pittsburghu k Jágrovým. Jaromír, tehdy už vítěz dvou Stanley Cupů, byl zrovna na "tripu", šňůře zápasů, tak jsme se v pronajatém domku české rodiny Němcových, kde Jaromír s maminkou žil, v klidu zabydleli.
"Já ale nemám teplou večeři," omlouvala se po našem příjezdu paní Jágrová, která tradičně vždy a všude nabízí své zlaté srdce. Netušila, že jsme dorazili náležitě vykrmeni z Bostonu od Růžičků, kde nás Vladimírova choť Eva rozmazlovala i rajskou se šesti...
Druhý den nás probudilo podivné chrastění. To se pro nás nesla plechovková piva. Pozor - k snídani! V poledne se objevil vlasatý Jaromír a tvrdě zahlásil: "Tak, pánové, seberte si kufry a vypadněte! Já vám taky nelezu do kvartýru!" Ztuhli jsme. On se ale hned začal smát: "Nějak to tu s váma holt ten tejden přežiju, ale moc se neradujte. Proti Rangers zejtra nenastoupím." A ukázal koleno, připomínající nafouklý balon. "No, to si z nás děláš srandu," vydechl Pavel. "My se za tebou vláčíme přes půl světa!"
"Copak koleno, ale podívejte na ty kotníky!" Miláček města, který říkal Lemieuxovi "táto", předvedl hrozivé otoky, které vytvořily nepoddajné bruslařské boty. Jenže Jágr druhý den nastoupil a už ve 14. vteřině nahrál božskému Mariovi na vedoucí gól.
Po zápase se na sraz u Jágrů dostavil i Martin Straka. A Jágr zavelel - vyrazíme na diskotéku do Chauncy’s. Jenže na podobné akce se v Americe smělo až od 21 let. Statný černoch u vchodu, připomínající Mika Tysona, ale roztál: "Co mám s tebou, Jaromíre, dělat?" A uvedl nás dovnitř. "Jak vidíte, u černochů to tady mám dobrý," naparoval se Jaromír, když tradičně vybral stůl v rohu a jako vždy se posadil čelem ke zdi. Aby ho nikdo nepoznal a neotravoval. Časem se jeho přítomnost ale proflákla a věčné podepisování se stalo únavným. Když se situace stala neudržitelnou, Jágr zavelel k ústupu. "Mizíme! A fofrem!"
Věděl, co říká. Když jsme se rychle pakovali do jeho ocelově olivového dodge, slétly se fanynky snad z celé Pensylvánie. Druhý den při snídani Jaromír matce zasněně vykládal: "Na diskotéce byla tak krásná černoška..." "No, řekněte, borci, že byla skvostná!" pokračoval tehdy ještě rozverný klučina, který proslul i skandálem, když před policistou roztrhal bloček na pokutu za rychlou jízdu. Kývali jsme hlavami, ale paní Jágrová věc vyřídila bryskně: "No, že bych chtěla černoušky za vnoučata, to teda nevím..."
KDYŽ MU BYLO 25...
V almanachu NHL se v roce 1997, rok před Naganem, o Jágrovi psalo, že ho na ledě nezastaví ani zátaras a soupeře vraždí rychlostí. Prý se od něho nedá očekávat, že by si nechal ostříhat dlouhé vlasy, a naopak - předpokládal se snadný zisk 100 bodů v základní části. Jágr se však 149 bodům z předchozí sezony ani nepřiblížil. Ba nedostal se ani ke stobodové hranici. Věčně ho soužila neposlušná třísla a jeho Penguins vypadli s Philadelphií v prvním kole play off.
A tak si po sezoně potřeboval vyčistit hlavu. Třeba i v hospůdce Larydo ve Středoklukách. Společně s Martinem Strakou a kanoistou Lukášem Pollertem jsme se vydali za karetním mágem Pepou Táflem, který tvrdil, že umí i předvídat budoucnost. Slovutným sportovcům ochotně kouzlil a předváděl nevídané karetní triky. "Neboj, my tě stejně dostaneme," zahlásil sebevědomě věčný hráč Jágr. "Tak mi třeba řekni, kolik mám v džínách peněz."
Táfl zachoval klid a odvětil: "Neboj, kafe za tebe tady ještě zatáhnu." Po tlaku dua Jágr-Straka nakonec Táfl kapituloval a částečně tajemství kouzel poodhalil. "Ještě v noci všechno předvedu mámě, bude zírat," těšil se Jaromír při odchodu z hospůdky, kde na něj štamgasti už začali pořvávat, aby za všechny zatáhl útratu.
KDYŽ MU BYLO 30...
Čert nám byl dlužen ruského brankáře Chabibulina. Na olympiádě 2002 v Salt Lake City ve čtvrtfinále paralyzoval český tým a poslal ho domů...
Reprezentanti se sjížděli do státu Utah postupně ze všech možných koutů, a protože brankáři Hašek, Čechmánek a Hnilička měli ještě povinnosti v NHL, tři dny při tréninku vypomáhal i jistý Čech, který do Salt Lake City kdysi emigroval. Pětatřicetiletý automechanik David Spice. Na setkání s Jágrem se těšil jako malý kluk a prohlašoval, že si puk, který mu Jágr poprvé pošle do sítě, schová na památku. Věčný smíšek Jágr to komentoval po svém: "Bohužel, to má dneska smůlu, protože si domů, myslím, neodnese ani jeden."
Když se tehdy nejlépe placený hokejista světa, který v NHL v dresu Washingtonu neprožíval zrovna dobrou sezonu, rozjel na Spice poprvé, trefil mu beton. Podruhé puk skončil v lapačce. Potřetí Jágr konečně poslal švihem puk pod horní tyčku a David ho ihned hodil kamarádům do hlediště.
KDYŽ MU BYLO 35...
V létě 2007 jsme měli sraz na kladenském zimáku. Napůl oblečený v hokejové výzbroji se usadil do VIP salonku.
Jeho úsměv se vytratil pouze ve chvíli, kdy jsem začal z desek tahat papír velikosti A4 s větou: "Hele, mohl bys...?"
"Nikomu se podepisovat nebudu," zamračil se, jako by chtěl připomenout známou věc, že drtivou většinu jeho podpisů stejně odnepaměti vyráběla jeho máma.
Když ale pochopil, že se po něm žádá, aby se - coby někdejší talentovaný malíř - sám pro noviny nakreslil, hned se mu rozzářily oči. Namaloval se do půl těla a svaly si posléze ještě párkrát na papíře zvětšil. Na otázku, jestli ví, jak dlouho by musel pracovat průměrný Čech, aby si vydělal tolik jako on za šestnáct let v NHL, použil lest.
Nenápadně nakoukl do mých poznámek, kde jsem měl výsledné číslo poznamenané, a po předstíraném přemýšlení vypálil přesnou odpověď: "Asi tak 11 tisíc let!" "Tys mi nakukoval do poznámek!" "No, dobře, tak řekněme 10 990 let." A pak už vykládal docela vážně, že na světě bude asi tak do šedesáti, že existuje asi určitá forma posmrtného života, protože energie nemůže jen tak zmizet. A taky, že třeba ve chvíli, kdy jeho tým hodně prohrává, už radši ani neleze na led, a kariéru že klidně dokončí případně i v Číně. "Byla by to zábava a nemusel bych už tolik dřít."
A na poznámku, že kdyby ho kdysi ulovili krasobruslaři, kteří ho lanařili, a ne hokejisti, tak na zimáku nejspíš nesedíme, opáčil: "Kdyby můj táta nepotkal moji mámu, tak tu teď nejspíš taky nejsem."
KDYŽ MU JE 40...
V hokeji už dosáhl prakticky všeho, doma má uložené i státní vyznamenání od prezidenta republiky. Tenhle zatím poslední letošní rozhovor se uskutečnil po telefonu do Ameriky. Na otázku, jestli někdy přemýšlel, proč ho Češi mají tak rádi, dlouho neodpovídal. "Já fakt nevím, lidí se na to neptám. Víš co, já spíš přemýšlím nad tím, abych se choval tak, aby tohle vydrželo. Důležité ale asi je, když si člověk udržuje dlouhou dobu určitou výkonnost, lidi tě pak z té hokejové stránky respektujou. A když si někdo udrží skromnost a nepovyšuje se nad ostatní, tak si ho ostatní váží daleko víc. Pak tě třeba někdy i berou jako příklad, což ale neznamená, že jsi nejlepší."
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.