Neměl to nejlehčí. Kluk z venkova, jak sám sebe nazývá, měl dokázat Česku, že na to má. Alois Hadamczik to ale zvládl a po dvou letech se v létě vrátil k národnímu týmu, se kterým má v novém roce přetěžký úkol - pokusit se obhájit titul mistrů světa.
Situaci mu neulehčovalo nic. S hokejem začínal až v dorosteneckém věku a dotáhl to nejdále do národní ligy. Navíc nepocházel z žádné tradiční hokejové bašty, ale z Kravař nedaleko Ostravy.
Zpočátku cítil určitou pražskou nepřejícnost, na kterou odpověděl výsledky. Medaile získal hned se třemi extraligovými kluby a dvě s národním týmem. A situace se změnila. "Jsem rád, že už jsme si k sobě našli určitou cestu," řekl před pár lety novinářům v Praze.
"Máte hráče a trenéry, kteří se uznávají nebo opačně. A stejně tak je tomu s novináři. Někteří vás berou, protože sledovali váš vývoj, ale pak jsou někteří, kteří si chrání své teritorium a řeknou: Co tady ten Hadamczik chce dělat," vzpomíná dnes.
Sám přitom bere Česko jako celek: "Někdo dělí republiku na Moravu a Prahu, ale já ne. Moraváci sice mohou nadávat na Pražáky, ale já musím za sebe říci, že lidé v Praze se ke mně vždy chovali nadstandardně slušně. Až mě to mile překvapilo."
"Člověka vnímám podle toho, jak vystupuje. Sleduji jeho chování a to, co od něho mohu čekat. Znám spoustu lidí z Moravy, se kterými bych si nepodal ruku, a znám spoustu lidí z Prahy, které vždy rád uvidím a potkám. Všude máte dobré a zlé lidi."
Jak je na tom podle Hadamczika momentálně český hokej?
Za jak dlouho se může stát, že bude nekonkurenceschopný?
Co se musí změnit, aby mohla přijít další zlatá generace?
Považuje se za lepšího trenéra, nebo podnikatele?
A proč rád blafuje?
Odpovědi na tyto i další otázky najdete v časopise TÝDEN, který vychází v pondělí 3. ledna.
