Zajímavý. Neotřelý. Trenér hokejistů Slavie a národního týmu Vladimír Růžička poskytl aktuálnímu vydání časopisu INSTINKT rozhovor, v němž nepadlo ani slovo o týmu Karlových Varů, soupeři červenobílých ve finálové bitvě o titul šampiona extraligy. Několik otázek a odpovědí přinášíme.
Populární (ale mnohými i nenáviděný) „Růža" není žádný filozof, ale při schůzce z něj padaly sentence, které by se měly tesat nejen do zdí Edenu, ale taky Strakovy akademie. Třeba: „My jsme nešvindlovali. Puk neukecáš. Neuhne doleva, neuhne doprava." Bylo to jako proroctví. To když padla vláda.
Prý zapalujete před utkáním v šatně svíčky, je to pravda?
To jsem dělal dřív, ještě když jsme hráli na starým stadionu v Edenu. A ne před zápasem, ale po něm. Když jsme vyhráli.
K historickému zlatu na olympijských hrách v Naganu 1998 zas pomohla kostička od Člověče, nezlob se. Jak jste s ní čaroval?
Dostal jsem ji od manželky a dětí a v Naganu ji položil na noční stolek. Šestkou navrch. Vyhrávali jsme a já ji nechával na stejným místě. Jenže poslední zápas ve skupině s Rusy jsme prohráli 1:2. Co teď? Mám ji přetočit? Nakonec jsem na ni nesáhl. Zase jsme vyhráli. Pak už šlo jenom o dvě věci: aby s kostkou nikdo nehnul a aby se Hašek nezranil.
Jste věřící?
Určitě ne tak, že bych se v jednom kuse modlil, ale v určitý věci věřím. Třeba v osud. Že bych chodil v neděli do kostela, to ne.
Takže nevěříte v Pánaboha, ale v hokejového pánbíčka, je to tak?
Heleďte, každej má svý rituály. Když šlápnu při zápase poprvé na střídačku pravou nohou a vyhrajeme třetinu, potom už tam chodím vždycky tak. Někdo jezdí na stadion stejnejma ulicema jako v den, kdy vyhrál, jinej metá kotrmelce ve vzduchu, jenže o vítězství rozhodujou hráči na ledě. Přesto určitý věci mám a dodržuju, ale víc vám k tomu neřeknu.
Před chvílí jste kohosi objednával na práci, říkal jste, že jste něco zkoušel a nechodí to. Tak předpokládám, že jste nezvládl opravu a potřebujete odborníka.
Kdepak, šlo o O2 arénu. Máme tam pět televizí a zrovna když jsem potřeboval s hráčema projít nějaký sestřihy, přestalo to chodit.
Kdo je Vladimír Růžička |
Narozen 6. června 1963 v Mostě. Hokejista, trenér pražské Slavie a reprezentace.
Získal tři velké zlaté medaile. V roce 1998 dovedl jako kapitán český tým ke zlatu na olympijských hrách v Naganu. Bylo mu třicet pět let. Už třináct let předtím se stal mistrem světa. Šampionát se konal roku 1985 v Praze. A ve Vídni roku 2005 bral na MS první příčku jako trenér. Od června 2008 je znovu koučem české reprezentace. Ligový hokej hrál postupně za Chemopetrol Litvínov, Duklu Trenčín, Edmonton Oilers, Boston Bruins, Ottawa Senators, švýcarský EV Zug a Slavii Praha, které pomohl v roce 1994 do extraligy. V Edenu působí dodnes jako spolumajitel, generální manažer a hlavní trenér klubu HC Slavia Praha. Jeho tým dvakrát vyhrál extraligu, v roce 2003 a naposledy vloni. Dvacetiletý syn Vladimír Růžička jr. hraje pod tátovým vedením v „A" týmu Slavie |
Doma na to mám lidi. Neumím nic. Kdyby bylo na mně, nic by nefungovalo. Jediný, co mě baví, jsou sporty. Fotbal, hokej, golf. Na práci mám ruce fakt levý. Já nevím. Pro mě je nejjednodušší vzít lopatu a házet hlínu nebo vykopat příkop a tak. Práce se nebojím, ale šikovnej nejsem ani co by se za nehet vešlo.
O vašich psech se psalo. Máte dogy, že?
Bordeauxské dogy. Mají obrovské palice. Mám dva, dva psy. Asi koupím třetího. Měl jsem tři a vloni mi jeden zemřel.
Proč chcete mít tři?
Chci mít tři veliké psy, no. Nějak se mi to líbí. Když po zahradě běhají tři psi, nebo v létě ležej v trávě všichni tři vedle sebe, je to super. Hezčí pohled neznám.
Kdo s nimi chodí na cvičák?
Nikdo. Běhají po zahradě.
Něco s nimi děláte, ne? Každou chvíli vyjde v novinách zpráva, jak nějaký velký pes utekl majiteli a někoho pokousal nebo rovnou zadávil. Nemůže se něco takového stát také vám?
Můj názor je, že pokud páníček nevychová psa k tomu, aby někoho napad, zvíře to samo od sebe neudělá. Ani kdyby šlo o bojový plemeno. Bordeauxský dogy vypadaj jako pěkný raubíři, dřív je používali k lovu divočáků a taky v boji, ale zlý nejsou. Samozřejmě zuřivě štěkaj a nevím, co by udělaly, kdyby někdo přelezl plot, ale neumím si představit, že by se podhrabaly a šly po sousedovi. To si musí majitel zkrátka ohlídat.
Tchyně měla s vaším psem malinkou polízanici, ne?
Jo, porazil ji, měla prasklej obratel, a tak jsme s ní lítali po doktorech. Už je v pořádku. Chodí po kontrolách, a tak teď bydlí u nás. Jenže neštěstí nechodí nikdy samo.
Jak to myslíte?
Byl jsem na nějaký oslavě a najednou telefon. Volá mladej, že mamka, jako manželka, upadla na zahradě a zranila se. Jel jsem domů. Žena venku zakopla o květináč a letěla tak nešťastně, že si rozsekla hlavu a museli jí operovat krční páteř. Taky už je to dobrý. Chyběl kousek a mohla skončit daleko hůř.
Sportovci se často zblázní do aut. To není váš případ?
Auta můžu, ale že bych z nich magořil, to ne. Když jedeme s manželkou, pozorujeme ten cvrkot kolem sebe. Máme rádi pěkný auta.
Jste spolu sedmadvacet let, jaké bylo vaše první společné?
Erko.
Červené, že?
Ne, bylo žlutý, ale jen půl roku, než jsem ho obouchal. Pak jsem měl červený. Já ho musel oplácat. Měl jsem první rok papíry, dvakrát jsem se omotal kolem lampy a pořád jezdilo. Chytli mě policajti a prej, že s tím jezdím nějaký závody. Bylo otlučený jako píšťalička. Zepředu, zezadu, z boku.
V čem jezdíte teď?
Máme oba audiny, offroady. Jsme zvyklí z Ameriky, vždycky jsme měli džípa. Manželka řídí jenom džípy. Potřebuje sedět nahoře, aby měla rozhled. Nízkých aut se bojí.
Co vám říká městská hromadná doprava?
Ježíš, do toho bych nešel. Metrem jsem naposledy jel, je to myslím osm let zpátky. Do autobusu bych nevlez a do tramvaje jakbysmet. Tím jsem se najezdil dost, když jsem byl mladej.
Vzpomínáte někdy na Ivana Hlinku?
Samozřejmě. Když se sejdu s kamarádama, nebo vidím jeho obrázek, objeví se přede mnou. To byl člověk, na kterýho se nezapomíná. Pořád měl dobrou náladu a uměl bavit lidi. Vídali jsme se na golfu, to byly nezapomenutelný dny.
V něčem jste skoro stejní. V tom, jak vás vnímají hráči. Oba jste prožili hokejovou kariéru, jaká je dopřána jen málokomu.
Já vím. A nešvindlovali jsme. Hokej je sice jenom sport, ale taky je pravda, že se z něj nedá utéct. Buď jsou výsledky a všechno je v pořádku, nebo výsledky nejsou a nedá se nic dělat. Puk neukecáš. Neuhne doleva, neuhne doprava. Sport je na tohle tvrdej a hokej zvlášť. Stačí jedna střela, která propadne gólmanovi skrz betony, a všechno je jinak. Já říkám: Led je sakra tenkej.
CELÝ ROZHOVOR S VLADIMÍREM RŮŽIČKOU SI MŮŽETE PŘEČÍST V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU INSTINKT |
Foto: Tomáš Nosil
