V šestnácti letech byl Martin Husička považován za velký talent českého hokeje. Potom však jeho kariéra poněkud ustrnula, a tak se stejně jako řada jeho vrstevníků vydal hledat štěstí do zámoří, kde nyní absolvuje druhou sezonu. Zároveň navštěvuje americkou střední školu a touží zkombinovat univerzitní studium s hokejem.
Ještě v reprezentačním výběru sedmnáctiletých jste byl asistentem kapitána, pak jste se však začal z českého výběru vytrácet. Co se stalo?
Hrál jsem ještě v reprezentaci do osmnácti let. Před mistrovstvím světa jsem si však zlomil prst a z výběru vypadl. Potom šla formu trochu dolů a já se pořádně neprobojoval do juniorky Vsetína. Tím padla i šance na návrat do národního týmu.
Přesto jste si zahrál za Vsetín v extralize. Nepřemýšlel jste o tom, ze zůstanete v Česku a pokusíte se prosadit tady?
Chvilku jsem o tom uvažoval, ale věděl jsem, že bych ve vsetínském áčku moc šancí nedostával, a tak jsem se rozhodl raději studovat a hrát v Americe.
Ale ze zámořských juniorských soutěží má větší ohlas Kanada…
Jasně, také jsem do Kanady původně chtěl, jenže z kanadských juniorských soutěží se nedá jít na univerzitu v USA, protože v nich jsou hráči - na rozdíl od soutěží ve Spojených státech - placeni. Nejde sice o nějak závratné částky, zhruba sto dolarů týdně, ale americké univerzity nedovolují nastoupit sportovci, který by se sportem živil profesionálně.
Byl jste zvyklý hrát ve Vsetíně, kde jste s rodiči také bydlel. V čem vás odchod do zámoří nejvíc změnil?
Je to úplně jiný život. Ze začátku mi domov hodně chyběl. Člověk je úplně sám, navíc si musí zvykat na různé novoty, třeba, že se prakticky nedá nikam chodit pešky, protože je všechno hrozně daleko.
Během dvou let jste si zahrál tři soutěže. Jaký byl mezi nimi rozdíl?
Začal jsem v Omaze v soutěži USHL (United States Hockey League), určené pro mladé hráče, kteří chtějí brzy hrát profesionální hokej. V týmu bylo pět kluků draftovaných do NHL. Pak jsem však byl vyměněn do Billings v Montaně, do týmu účastníka NAHL (North American Hockey League), což je největší juniorská liga v USA, od Aljašky až po Texas.
A dnes?
Klub měl finanční potíže, a proto dnes hraje NPHL (Northern Pacific Hockey League). Stejně jako u NAHL i tady hrají junioři kolem dvaceti let, kteří se chtějí prosadit přes univerzitní mužstva.
Jak se hráč dostane do zámořských juniorských celků? Nějakým draftem?
Draft tady je, ale spíš pro Američany. Mě do Omahy doporučil agent Petr Svoboda.
Jsou v Americe jiné tréninkové metody než v Čechách?
Tréninky jsou podobné těm v reprezentaci. Klade se velký důraz na bruslení, všechno se dělá ve velké rychlosti. Rozdíl je také v tvrdosti a agresivitě, a to jak v tréninku, tak především v zápase.
Kde v Americe bydlíte?
V Americe je pravidlem, že hráči bydlí v rodinách, většinou po dvou. Loni byl mým spolubydlícím spoluhráč z týmu, teď je jím nějaký student teologie. Rodina za to od klubu dostává tři sta dolarů měsíčně a rodinnou vstupenku na celou sezonu.
Když nepobíráte plat, z čeho žijete?
Klub mi platí mnoho věcí, například letenku do Států i zpátky, bydlení, jídlo v den zápasu a samozřejmě veškerou výstroj a hokejky. Na mě nebo spíš na mé rodiče zbývá financování školy a kapesné. Je to náročné, a proto si chodím přivydělávat do obchodu, který patří rodině, u níž žiju.
Zmínil jste se o škole. Jak lze studium kombinovat s hokejem?
Docela to jde, protože mi ve škole udělali speciální studijní program. Ráno mám trénink, pak jdu do školy a po škole do posilovny nebo do tělocvičny. Trénink a posilovnu mám každý všední den, za týden odehrajeme tři zápasy.
Klub sídlí v Montaně, kterou Evropani znají spíš kvůli rodeu než jako hokejovou líheň. Jak vnímají obyvatelé Billingsu hokej?
Juniorský hokej tady má velkou tradici, na zápasy mnohdy přijde i šest tisíc lidí. Na nedostatek diváků na tribunách si rozhodně stěžovat nemůžeme.
Letní pauzu jste strávil ve Vsetíně a klub vám nabídl angažmá. Proč jste se vrátil za moře?
Dost jsem váhal, ale nakonec rozhodly stejné důvody jako před minulou sezonou. Ve Vsetíně je spousta talentovaných hokejistů, kteří by mohli dostat šanci v áčku a klub by to moc nestálo. Místo toho se radši kupují stejně kvalitní hráči za velké peníze. A tak je pro mě určitě lepší být v USA.
Do zámoří jste odcházel jako útočník a vracel se jako obránce. Co se s vámi stalo?
Měli jsme mnoho zraněných obránců, a tak jsme při tréninku zkoušeli několik variant. Odehrál jsem pár zápasů v obraně a docela se mi dařilo. Tak už jsem v defenzivě zůstal.
Zdá se, že to nebyl špatný krok. Jste asistentem kapitána a nejproduktivnějším obráncem soutěže. Cítíte větší podporu?
Jo, je to určitě znát. Ale makat musím každý zápas. Když se nedaří mně, většinou je to znát na výkonu celého mužstva. Pravidelně hraju 35 minut za zápas. Mám velkou podporu trenéra. Když chce například některého z hráčů vyměnit, tak se zeptá na můj názor.
Je běžné, aby měli Evropané v týmu tak silnou pozici?
To nedokážu posoudit, já jsem tu z Evropy jediný (smích). Ještě loni tu byl jeden Slovák, ale ten už je pryč.
Poznávají vás lidé na ulici?
Občas se to stane, že mě někdo na ulici osloví. Častěji ale někde v restauraci, obchoďáku nebo třeba v posilovně. Billings je celkem malé město (zhruba 100 tisíc obyvatel - pozn.red.). Když jsem se dostal na první místo bodování obránců, vyšel o mně velký článek v místních novinách. Od té doby mě poznávají častěji.
Měl jste z toho nějaké osobní výhody?
Výhody? Jednou se mi stalo, že jsem si kupoval oblečení v obchoďáku a mladá prodavačka řekla, že je moje fanynka, a dostal jsem slevu… (smích)
V Česku se klade důraz na dobrou partu v týmu. Je to v Americe podobné?
Je. Volné chvíle trávíme často spolu. Chodíme na bowling, paintball, do kina, hrajeme videohry a tak…
Přemýšlíte o budoucnosti? Je pro vás NHL stále tou velkou výzvou jako dřív?
O NHL teď nepřemýšlím. Samozřejmě bych si ji jednou chtěl zahrát, ale teď je pro mne prioritou zůstat v Americe, studovat na univerzitě a hrát dobrý hokej. Pokud se to bude dařit, úspěchy se dostaví.
To zní trochu zvláštně. Obecně se má za to, že všichni mladí hokejisté odcházejí do zámoří proto, aby měli větší šanci prosadit se do klubu NHL.
Neříkám, že to není sen. Ale ten krok do amerického neznáma mi dal víc než jen hokej. Osamostatnil jsem se, naučil se anglicky a v budoucnu mám možnost studovat univerzitu a zároveň hrát hokej.
O Američanech se říká, že jsou cílevědomější a sebevědomější než evropští hráči. Cítíte, že se v tomto smyslu měníte?
Těžko říct. Člověk tu však vidí, že se prosadí ne ti nejsebevědomější, ale ti nejlepší. To je spravedlivé.
Nedávno se konal světový šampionát hráčů do dvaceti let. Česko reprezentoval výběr, v němž jste dřív působil i vy. Nemrzí vás, že v sestavě chybíte?
Šance poprat se o reprezentační dres je asi ta největší ztráta, kterou mi tahle štace vzala. Z amerických juniorských soutěží se do reprezentačního výběru dostane hráč jen velmi těžko.
Proč?
Protože tady o vás nikdo neví. Žádný český trenér mě neviděl hrát minimálně dva roky. Všichni se jezdí dívat do Kanady, která se v Česku považuje za výrazně lepší. Škoda…
***
MARTIN HUSIČKA (19)
Nyní devatenáctiletý mladík je odchovancem vsetínského hokeje. Ve svých šestnácti letech vyhrál kanadské bodování play-off české dorostenecké ligy a oslavil titul vicemistra ligy. V té době byl jedním ze základních kamenů mládežnických reprezentací. Ve vsetínském klubu se však výrazněji neprosadil i přes to, že v sezoně 2004/2005 vybojoval s místní juniorkou extraligový titul. Další jeho kroky mířily do Spojených států, kde se po krátké epizodě v Omaze usídlil v klubu Billings Bulls. V současné době je nejproduktivnějším obráncem celé soutěže NPHL. Ve 29 zápasech nasbíral 44 bodů za 21 gólů a 23 asistencí, což by mu mělo zajistit místo v některém z univerzitních týmů. Talentovaný mladý muž má hokej v krvi. Otec Petr hrál druhou ligu za Vsetín a dnes je generálním manažerem extraligového Zlína. Strýc Radek zase řídí extraligová utkání z pozice hlavního rozhodčího. *
Foto: billings.gazette.com
