Skončilo poslední utkání čtvrtfinále a je čas k odjezdu. V pátek ráno odlétáme od Quebecu na poslední, nejdůležitější část turnaje a nám zbývá jenom sbalit a připravit se na cestu. Rozloučení máme za sebou a nyní můžu začít částečně bilancovat. V základních a osmifinálové skupině jsem odřídil 6 utkání, Milan 5 a moje osobní pocity nejsou vůbec špatné.
Utkání čtvrtfinále se na nás s Milanem nedostalo a pochopitelně cítím mírné zklamání, nicméně turnaj ještě nekončí a na druhou stranu jsem měl tu čest řídit parádní utkání CAN-USA. Nejbouřlivější atmosféru však mělo utkání úplně první USA-LAT a také z toho důvodu ho mám zatím na pomyslném žebříčku nejvýše. Parádní atmosféra, výborní lotyšští fanoušci a k tomu pro mě úplně nové zážitky. Ale utkání play-off jsou přece jenom o stupínek výše.
Mezi vedlejší povinnosti čárových rozhodčích je také funkce brankového rozhodčího při utkáních domácí týmu, letos týmu Kanady. Při ostatních utkáních tuto funkci vykonávají místní rozhodčí, nebo osoby k tomu určené, ale z důvodu zajištění nestrannosti, nastupují na zápasy javorového listu neutrálové z řad čárových rozhodčích turnaje.
Zápasy jsou rozdělovány rovnoměrně mezi všechny „přespolní" čárové rozhodčí. Jednotlivé země díky nástupem videorozhodčích už brankové rozhodčí nepoužívají, ale mezinárodní federace si tuto tradici stále drží. Povinností brankového rozhodčího je rozsvítit červené světlo v okamžiku, kdy přejde v průběhu hry kotouč brankovou čáru. Nerozhoduji o regulérnosti a uznání branky, ale pouze o oznámení, že kotouč je v brance. Konečné rozhodnutí o přiznání branky náleží pouze hlavnímu rozhodčímu.
Řeknete si, legrace, když nemáte žádnou zodpovědnost, ale zkuste rozsvítit, když kotouč v brance není. Všichni by vás nejraději sežrali zaživa. Třebaže nejsem na mezinárodních turnajích již žádným nováčkem, stále jsem si ještě na práci brankového úplně nezvykl. Největší problém je pro mě okamžik, kdy letí kotouč a zastaví se s ohlušující ranou o plexisklo několik centimetrů od mého obličeje. Hrozný pocit.
V ten moment mi nezbývá, než obdivovat brankáře, neboť on před sebou žádné plexisklo nemá. Tradičním zpestřením této funkce také je soutěžení obou brankových rozhodčích, kdo kolikrát musí tlačítko na rozsvícení světla zmáčknout, pochopitelně vyhrává ten, co mačká méně. Dnes jsem taky jednou vyhrál já - o dvě zmáčknutí a kolega platil pití. Moc se mu nechtělo.
Naposled z Halifaxu zdraví
František Kalivoda
