Tryzna za hokejisty
VZPOMÍNKA. Bříza píše do nebe: Honzo, ty tvoje plaché oči...

Pro Petra Břízu, předsedu představenstva hokejové Sparty, byl požadavek TÝDNE, aby zavzpomínal na tragicky zemřelé hokejisty, hlavně na kamaráda a spoluhráče Jana Marka, emocionálním týráním. "Je to pro mě hodně osobní...," řekl ke svému vzkazu do nebes bývalý brankář...

On-line deník TÝDEN.CZ vám vzpomínku přináší v plném znění.

________________________________________________________________________

Ten šok Vás paralyzuje. Nevíte, co s ním. Čím více hodin a dní tuhle tragédii vnímáte, tím více a více je bolestivá a nepochopitelná.

Uvědomuju si trýznivě, že tihle skvělí hráči a kamarádi už nikdy nevkročí do hokejové kabiny.

Už nikdy neoplatí svým spoluhráčům žádný malý vtípek, nikdy s nimi nebudou v chodbách stadionů přešlapovat v té odhodlané řadě chlapů v národních dresech naší země, čekajících, aby pobavili naše fanoušky a prali se v zápasech na ledě o vítězství.

Vzpomínám si na první dny Honzy Marka ve sparťanské šatně. Vidím ty jeho plaché velké oči, jeho zranitelnou a lidsky milou nejistotu v novém prostředí. Měl pronajatý byt na Vinohradech, kde byly a jsou vždy problémy s parkovacími místy. První týdny ráno seděl na svém místě v šatně, kroutil hlavou a vyprávěl, kolik jako automobilový závodník objel kol okolo bloku, než našel volné místo. Špičkovali jsme ho, že má parkovat všude možně, jako  ostatní "pražští Pepíci", ale odpovídal vždy stejně. "To nejde, není to správný."

Ctil pravidla a nechtěl je porušovat. I na ledě. Tam to měl vždy nelehké. Jeho geniální šikovnost, technika a předvídavost strašila soupeře. A tak se ho snažili zastavit za každou cenu. Na to a každou nepotrestanou nespravedlnost byl hodně vnímavý, impulzivní a emotivní. Jakmile ale svlékl dres, byl to okamžitě zpátky ten tichý skromný kluk. Před kabinou na něj po utkání čekala jeho přítelkyně a budoucí žena Lucie, která ho chytila za ruku, on ji za ramena a zářil z něj klid a láska. Znali se dlouhá léta a Honza byl na ni pevně fixovaný, prožívala s ním intenzivně celou jeho kariéru a vždy mu byla nablízku. On hrál pro ni, jejich vztah a rodina byly pro něj tím nejdůležitějším středobodem života.

Vždycky Vás s ostatními spoluhráči nejvíce sblíží velké výhry a chvíle toho "pravýho euforickýho týmovýho štěstí".

Pamatuji si nejživěji právě na naši cestu za extraligovým titulem na jaře 2006. Během play-off byl na Honzu vyvíjen velký tlak, každý čekal spoustu branek a přihrávek jako v základní části extraligy, kdy vyhrál kanadské bodování. Na začátku vyřazovacích bojů se mu tolik nedařilo a právě na těch jeho typických očích bylo možné číst, jak moc ho to každý den trápí.

V dalších kolech se ale samozřejmě rozehrál a nebyl na ledě k zastavení. V posledním zápase se Slavií mohl navýšit naše vedení, když dorážel puk do její odkryté branky a minul ji jen o malý kousek. Vyhráli jsme titul, slavili a on se nám všem přesto celý večer omlouval. Vždycky chtěl sám od sebe jen to nejlepší.

O pár dní později jsem se z kabiny přesunul do kanceláře managementu klubu a těsně před začátkem dalšího ročníku extraligy jsme se v nelehké finanční situaci těžce rozhodovali, jestli Honzu pustíme do ruského Magnitogorsku, který měl o něj velký zájem ve chvíli, kdy čelil odchodu dvojice svých hráčů do NHL.

Po naší domluvě jsme ale nechávali ve smlouvě klauzuli, aby se mohl po pár měsících případně vrátit, pokud by chtěl. Místo návratu ale Honza převálcoval celou ruskou ligu. Vyhrál kanadské bodování i titul a stal se pro další sezony zářivou hvězdou jejich ligy a samozřejmě i naší reprezentace.

Od té doby jsme spolu měli další léta hodně rozhovorů na téma jeho návratu do Sparty. Dával mně pořád stejnou otázku: "Vezmete mě zpátky, máte o mě ještě vůbec zájem?" Tak se ptal on, který byl naháněný skoro všemi kluby ruské ligy, které by ho chtěly mít v týmu. Jako kdybych ho zase viděl ten první den v naší kabině. Stejná skromnost, plachost a pokora. Odpovídal jsem mu pořád stejně. "Ve chvíli, kdy budeš chtít k nám, budu pádlovat třeba i na kánoi přes Volhu, abychom Tě měli zpět."

Letos s ním o tom samém tématu dlouho jednal během léta trenér Josef Jandač. Honza se nakonec rozhodl hrát poslední sezonu v KHL s cílem vyhrát Gagarinův pohár, a pak se vrátit do Sparty. Těšil se na svůj postavený dům v Praze, na rodinu a synka i na výzvu vyhrávat v našem dresu nové zápasy.

Ten krutý zářijový den zhatil všechny naše společné plány.

A zbyla jen ta veliká bolest a strašně smutná prázdnota.

…Moc nám chybíš, Honzo... A určitě na Tebe nikdy nezapomeneme.