Poprvé jsem pořad Zlatí hoši na Nově neviděl, protože Novu nevidím tak nějak celkově. Nakonec jsem chytil až reprízu toho médii propíraného "skandálního dokumentu", kde "zlý" (a již vyhozený) slávistický trenér Čumpelík "sprostě" nadává dětem. Haha.
Poslechněte si jednu story. Ten chlap se jmenoval Pospíšil. Byl ras. Tvrdej chlap. Trénoval nás jako jedenáctileté fotbalové žáčky, když jsme tehdy v pražských Hájích kopali první ligu (byla to zlatá léta klubu, ach). Pospíšil dost nadával. A rozhodně neříkal: "Jsi hloupý, protože jsi špatně nahrál," - tedy tak, jak strašně "šokoval" Čumpelík.
Hodně používal slova začínající na "K", rovněž pak často skloňoval v různých pádech "prdel".
Neměl jsem ho rád. Mučil nás. Tvrdě. Furt jsme běhali, furt neměl dost. Křičel. Nakonec jsem kvůli němu odešel hrát do nižší soutěže, protože už tenkrát z nás dělal profíky. Pro mě nesmyslně.
Rozhodl jsem se pro cestu "fotbal je zábava" a ne "fotbal je život". Jenže pro kluky, kteří si prostřednictvím něj chtějí vydělávat, fotbal (hokej, tenis...) životem je. Respektive bude. Proto ta tvrdost trenérů, jak verbální, tak fyzická. A to jsme hráli za Háje. "Jen" za Háje. Pamatuji na trenéry Sparty či Bohemky, jak řvali na kluky, až se jim kolena rozpadala.
Není to nic výjimečného. Ve fotbale, v hokeji. Ve vrcholovém sportu. Kdo chce něco dokázat, musí makat a musí být připraven na tvrdou kritiku. I děti. Navíc - děti se nejlépe učí pod tlakem. Musí být alespoň v částečném sportovním psychu, vyhecované, poučené z chyb... Je to kruté, ale to je sport. A Čumpelík jen oběť veřejného šoku.
Pro ty, kteří vědí, jak to chodí, jde o normálního trenéra, jenž chce ze svých dětí mít opravdové sportovce. Drsná skutečnost, nic víc. Růžová vata v ústech hvězdy budoucnosti nedělá. Navíc to Nova moc hezky sestříhala.
A slabé povahy, které tohle chování irituje? Ty ať jdou. Jako tehdy já.
