Zeť Lukáš Krpálek je olympijský vítěz, "jeho" tenisté přivezli z Ria tři medaile. "Je to dobré období," usmívá se Ivo Kaderka, předseda tenisového svazu. Budoucnost sportu obecně ale už tak vesele nevidí. "Ztrácíme vliv a autonomii," říká mocný funkcionář a člen výkonného výboru České unie sportu.
Lukáš vám v judu udělal radost, tenistky v Riu řádily, docela slušná olympiáda, ne?
Lukáš, to je samozřejmě fantazie, ale pozor, já to říkal už před olympiádou, že to tam vyhraje! Byl jsem vnitřně přesvědčený, že když projde prvním kolem, vyhraje to celé. Toho prvního kola jsem se ale hodně bál... Zrovna včera jsem hlídal jejich malého Toníka, Lukáš oslavoval. A tenis? Nechci, aby to vyznělo blbě, ale já byl tak trochu zklamaný. Petře Kvitové jsem na zlato hodně věřil, velká škoda. Kdyby postoupila do finále, vyhrála by ho. Deblistky Hlaváčková-Hradecká měly v semifinále tři mečboly. Nevyužily. A také Bára Strýcová s Luckou Šafářovou měly první set v semifinále dobře rozjetý... Mohli jsme mít české finále v deblu a Petru v singlu, to už pak nevím, co by se dělo. I tak je to samozřejmě fantazie.
Máme už několikátou generaci skvělých tenistů, třeba fotbal teď prožívá útlum, je kritizovaný, lidé si zvykli na kvalitu. Nebojíte se, že tohle potká i tenis?
Největší problém je dostat děti od Facebooku, playstationů a debilních počítačů, které se sociálními sítěmi mrzačí dnešní svět. Tenis je navíc těžký, není jednoduché se ho naučit. Vybudovat dnešní pozici absolutní světové špičky bylo strašně těžké a udržet dnešní pozice je a bude o to náročnější. V roce 1998 - když jsme s mým týmem začínali - jsme byli na pokraji finančního kolapsu, svazový marketing měl dluhy v řádech desítek milionů a neměli jsme jediné tréninkové středisko mládeže. Dnes vedeme dlouhodobý světový žebříček ve Fed Cupu i Davis Cupu, v rámci ITF jsme nejúspěšnější federací na světě... Neexistuje světová týmová soutěž, kterou bychom ještě nevyhráli. Ale stále někdo bude kecat nesmysly o tom, jak by se měly věci dělat jinak, bez ohledu na vskutku nadpozemské úspěchy, kterých český tenis dosahuje.
Tak nějak tušíme, že máte na mysli svého věčného kritika, někdejšího tenistu a předsedu svazu Jana Kodeše.
Nikoho záměrně nejmenuju, takže řekněme - třeba. Kdyby alespoň někdo z těch věčně ubrečených a ukřivděných, kteří nikdy nepřekousnou, že s dnešními úspěchy neměli a nemají vůbec nic společného, přišli - třeba v roce daviscupového finále 2009 - a řekli: Nemáme vás rádi, ale neděláte to tak špatně... Zato dva dny po daviscupovém finále už troubí do médií bláboly o krizi českého tenisu... Zrovna tak tisíckrát obehraná písnička, proč neděláme velký turnaj ATP. Neděláme, protože cesta k obrovským úspěchům českého tenisu vede přes desítky menších mezinárodních turnajů ITF Futures a Challengerů, kde dostávají šance především mladí čeští hráči, nikoli přes jeden turnaj ATP za šedesát milionů. Velké věci se budují zespodu. Anebo jste už viděli stát pyramidu na špičce? Rozhodují pouze výsledky, všechno ostatní jsou jalové kecy.
Hned po Kypru má Česko druhé nejnižší příjmy od státu do sportu v celé Evropské unii. Lesk těch současných olympijských medailí je sice oslňující, ale neobáváte se, z pozice mocného muže českého sportu, že to brzy přejde? Peněz je méně a méně...
Svět se až brutálně mění, dnes jsou často jiné priority než jít za svým sportovním snem a obětovat tomu všechno. A samozřejmě našemu sportu hodně chybějí peníze. Peníze sportovců drží v rukou politici, protože sportovci - bohužel - hloupě a nezodpovědně ztratili svůj hlavní zdroj financování - společnost Sazka. Sport přišel o zdroj peněz a hlavně - a to je klíčový problém - ztratil vliv na loterijní zákon, a tím možnost financovat sport z výtěžku loterií, kursových sázek a hazardu. Kdyby Aleš Hušák - bývalý ředitel Sazky - nechtěl růst do nebe, tak by se to nestalo. Sazku má dnes privátní subjekt, který si vede excelentně a Sazka vydělává mnohem více než kdykoli předtím.
No jo, žádní osobní kuchaři či bizarnosti typu nákupu hradu Rabštejn jako za Hušáka, který teď mimochodem kandiduje do Senátu s heslem "Zbraň do každé rodiny".
Panebože, opravdu? To je síla, to jsem nevěděl... Kdyby ale zůstala bývalá legislativa a tehdejší loterijní zákon a Sazka by měla dnešní majitele, topil by se sport v penězích. Sazka by odváděla miliardy z výtěžku sportovcům, což je dnes úplně jinak. Dnes to Sazka nemusí, lépe: nesmí, podobně jako sázkové kanceláře a jiné loterijní společnosti. Přitom sází se zejména na sport, že... Neboli vliv sportovců na financování sportu a vlastní osud tak dnes fakticky neexistuje. A to je strašný průšvih.
Navíc se nám zdá, že ani moc nefunguje spolupráce s Českým olympijským výborem.
Předseda ČOV Jirka Kejval je můj kamarád, je to charakterní kluk, vizionář, diplomat. On je asi větší diplomat, já jsem asi poněkud tvrdší vyjednávač... ale respektujeme se, rozumíme si. Myšlenka, že ČOV bude jediným a hlavním hegemonem českého sportu a potlačí ČUS, byla nesprávná a špatná a každý z bossů českého sportu ví, že jsem na to upozorňoval od začátku, kdy se s touto vizí začalo pracovat. A pak byly zbytečné disharmonie, třecí plochy mezi ČOV a ČUS a emoce a bůhvíco ještě a hlavně, ztratilo se zbytečně moc energie, která mohla být nasměrovaná jedním směrem ve společném tlaku na stát při negociacích o budoucím financování sportu.
Jaká je ideální suma, která by měla jít od státu do sportu? Bylo i sedm miliard, teď přes tři miliardy korun.
Nejméně deset miliard. Ale bohužel tuším, že se to brzy nestane.
A jak se tomu alespoň přiblížit?
Ministryně školství Valachová byla na olympiádě v Riu z našich sportovců nadšena. Určitě chápe, jak je pro stát důležitý sport a jak je pro sport důležitý stát. Má šanci a příležitost sportu hodně pomoct. Uvidíme.
