Je to hra: „Pojď, Vláďo (Páťo), dáme soutěž, kdo bude dýl zraněnej." Fotbalová dvojčata, jež přišla na konec kariéry oživit, či snad spíše nějakým způsobem „zkvalitnit" fotbalovou ligu, jsou uzavřena uprostřed bolavé skály. Vladimír Šmicer, Patrik Berger.
Patrik Berger bere ve Spartě hodně peněz. Vladimír Šmicer ve Slavii taky. Jsou to vážně moc hezké částky.
Na hřišti toho přitom odehráli asi tolik, kolik Eva a Vašek kvalitních koncertů.
Zatímco Vladimír Šmicer se po vleklém zranění už asi čtyři měsíce „vrací", Berger smutně kouká na své koleno, které poosmé zažije návštěvu chirurgické kudly.
Nedávno jsem četl nějakou diskusi. Bylo tam dost hnusů, nakydaného na tyhle dva. Berger je prý „hotovej" stejně jako Šmicer. Za ty prachy... bla bla... odehráli málo... blabla... jsou trapní. Bla.
Stejně tak pivní odborníci, s nimiž občas probírám fotbalové problémy. Většina kopíruje zbabělý mustr té anonymní internetové sorty. Nadávají, přijde griotka, mávají rukama, další griotka, dávají oči v sloup, decová griotka... Jsou sprostí. Smějí se, jak ta slavná dvojčata umějí na stará kolena vydělávat, aniž by kopala do míče.
Je mi z toho smutno. Český národ, a nejen ten sportovní, má megalomanské sklony k rychlému zapomínání. Je jízlivý, zlý. Knedlíkový.
Tihle dva frajeři patří mezi nejlepší hráče české fotbalové historie. Podmanili si Anglii, milovali je ve slavném Liverpoolu. Šmicer vyhrál Ligu mistrů, Berger dlouhodobě zářil, jeden čas patřil k nejlepším cizincům v Premier League...
Oba byli zážehovými motory senzační české jízdy v roce 1996. Prostřednictvím finále mistrovství Evropy přinesli těmhle griotkovým a internetovým žvanilům jedinečný zážitek, největší úspěch postkomunistické éry.
A ty částky? Oni si je alespoň zaslouží. Je spoustu o dost horších hráčů, kteří mají galakticky nelogické platy. Ve své době třeba sparťan Matušovič. I teď se jich najde hodně moc.
Z Bergera a Šmicra jsou veteráni. Zasloužilí. Měli by nastupovat s nějakými metály - když už tedy nastoupí. Zdraví těm dvěma smolařům prostě neslouží, je jim daleko přes třicet. Jenže místo pokorného respektu dostávají velkohubou pivní uštěpačnost.
Co měli udělat? Nevracet se do Čech. Nechtít zkvalitnit ligu. Nebýt srdcaři. Kašlat na knedlíky a řízky.
Rozloučit se v Anglii, ve Francii (Šmicer). V těchto zemích nezapomínají.
Foto: Robert Sedmík
