Fanoušci Slavie už zase propadají depresím, ve snech se jim zjevují bratři Řebíčkové v černých kloboucích, pomalu se samopaly v ruce a s dlouhými nekonečně hořícími doutníky, jejichž neprůhledný kouř zamořuje Eden dalším odérem gangsteřiny.
Tyhle noční můry už jsou v podstatě běžnou součástí neklidného spánku příznivců červenobílých. Vršovický klub má v osudu psáno velkými písmeny: NIKDY NEBUDEME TRANSPARENTNÍ.
Je téměř jisté, že se Řebíčkové již brzy chopí absolutní vlády nad Slavií, že získají majoritu akcií, přičemž jistě využijí všeho, čím disponují – aktuálního fotbalového nadšení, zatraceně dlouhých prstů, moci a vlivu směrem k partnerům a hlavně: obrovských peněz, které si za kariéry nashromáždili (Aleš sám sobě přihrával na ministerstvu dopravy miliardové zakázky, Adam byl například velice dobře placeným zaměstnancem ČEZ a jako kriminalista dle žalob hojně využíval možností "brigád").
Pokud tohle celé není jen přestupní stanice k vyšší moci (Kellner), pak bratři v sešívaném triku naběhnou do slávistického poslání stylem, jakým naběhli na ministerstva či vrcholné kriminalistické funkce – tedy s nadšením, vervou, pokerově řečeno "all in", a tak... ehm.
Ve snech slávistických fanoušků se zjevují jako zloději, šmelináři, personifikace všeho špatného, co český stát a jeho ementálový právní systém produkuje. Jsou to dobré a pravdivé sny.
Jenže po probuzení najednou fanoušek zjistí: ti chlápci mají know-how, jsou sice trošku "černí", ale schopní, znají spoustu lidí (černých), kteří dokážou Slavii pomoci. A to klub potřebuje nejvíce.
Ano, je to paradox českého fotbalu. Kandidáti na vězeňské mundúry se stávají majiteli klubů. A funguje to. Takový příbramský guru Jaroslav Starka vám o tom může povídat dlouhé dny.
Až zabezpečená Slavia za dva roky vyhraje titul, její fanoušci zapomenou na trudné řebíčkovské sny, probudí se do euforie a zajásají: Je tak dobře, že nikdo slušný do české kopané nechce jít!
