V českém hokeji je to jako v hospodě. Všichni vědí, co s ním, všichni mají řešení, každý disponuje inovačními plány, jenže všechno se to ráno rozplyne, v bolehlavu, případně uvnitř toalety.
Jsme mistři světa a dodnes musíme všichni ty bojovné kluky z roku 2010 oslavovat, jak nám to udělali krásné a zase na chvíli spojili zamračený národ žijící si ve svých mikrosvětech.
Jenže, tohle se nebude dít pořád. Loňské mistrovství světa bylo jedinečné ve svém kouzlu pospolitosti, vůli, bojovnosti, ale také štěstí a neopakovatelných chemických reakcích.
Mějme strach. Kromě skutečnosti, že česká extraliga vinou registračních komedií de facto přišla o veškerou serióznost, rovněž reprezentační fragment národního sportu pohlcuje budoucnost symbolizovanou komplexním zatměním.
Čeští mladíci letos hráli na mistrovství světa dvacetiletých o sestup, minulý rok rovněž. Dlouhodobě jsou na úrovni Němců, Norů... Keňanů (přeháním).
Talenty neexistují, juniorská extraliga má kvalitu asi jako polévka z pytlíku, kterou nevyndáte z pytlíku. Seniorské extraligové týmy pak mladým téměř nedávají šance (vyjma Vítkovic a Slavie), zamačkávají je do posledních řad, kde se vždycky jen tak sklouznou a zase jdou na lavičku.
A v české hokejové hospodě už pěknou řádku let sedí placení "experti", kteří říkají, co všechno se má měnit, jak to systémově udělat, jak se poučit z mládežnických revolucí ve Švédsku a bůhví kde ještě. Nedávno sice přišel se svou vizí nový šéftrenér svazu Slavomír Lener, avšak i on směrem ke zkostnatělosti systému říká: "Vůle něco změnit je tady malá."
Nic se neděje. Jako v té hospodě plné hokejových revolucionářů: "Pepo, dyť si říkal, že víš, jak na to." - "Jasně, že vím. Začnu český hokej zachraňovat hned... jak dopiju tohle pivo. A vodku. A pivo..." Následný proces s toaletou znáte.
