Je to jako nudný dokument o mrtvých zvířatech. Kamera najíždí na ležící zebry a hluboký hlas to doplňuje komentářem: "Tady vidíme ležící zebry."
Nic nového. Alois Hadamczik u reprezentace. Dobře. Souhlasím, že v českém prostředí je to po Vladimíru Růžičkovi asi nejlepší český trenér. Ale český. A je tam už podruhé. A to mě nebaví.
Hokej vlastně kopíruje fotbal. Oba reprezentační týmy jsou jako desáté pivo. Uspávající, motající, škytající, marně se snažící o úspěch vinou dýchavičnosti a neuskutečnitelnosti základních pohybů.
Alois Hadamczik to má změnit u puku, Michal Bílek s míčem. I mezi nimi je určitá paralela. Bílek, zvolený loni, není žádný hvězdný trenér. Hledající, váhající. Nemá status velkého mistra. Už prvotní náznaky pokusů o reprezentační resuscitaci naznačily, jak moc těžké to bude mít. Stejně tak Hadamczik.
Vstupuje na lavičku v doprovodu podobně rozpolceného (přinejmenším) veřejného mínění jako Bílek. Poslední reprezentační éra stvořila ohromnou skupinu nesouhlasících fanoušků a rovněž dosti početné řady odmítavých hráčů, vzešlé z jakýchsi osobních anomálií (tak rozkošných pro český sportovní sitcom).
Ale hlavně jde o to, že u obou mužů tak nějak víme, co čekat. Nepřekvapí. Není to nová krev. Opravdová změna. Protože - v celém thrilleru o reprezentační neschopnosti jde prioritně o hráče v kádrech fotbalového a hokejového národního týmu. O jejich klesající kvalitu. Tudíž třeba nalézt nové taktické možnosti a cesty.
Jenže na to jsme moc konzervativní. Proto nikdy ani chvíli nebudeme uvažovat o Kanaďanovi, který by dokázal českému hokeji vrazit potřebnou přímočarost a důraz před brankou, jenž mužstvu tolik chyběl třeba v olympijském Vancouveru.
A proto český fotbal ani trochu nemyslel na povolání zahraničního experta, který by, neovlivněn českým prostředím, třeba našel vítězný návod, přinesl voňavý vítr, "jiný" nápad.
Místo toho leží na zemi mrtvé zebry. A hluboký komentující hlas, jenž se právě osvěžil desátým pivem, už raději ani nemluví...
