Jeden dement. Jeden dement, který zkazí všechno. Pohodové odpoledne, hezký fotbal, gólovou jízdu Sparty.
Jeden dement, který hodí petardu, jejíž výbuch je silný jako zvuk malé bomby. Sparta vede 4:0, hraje skvěle, zápas se blíží ke konci... A dement chce ukázat svoji „sílu" skrytou v anonymitě. Zraní petardou malého dvanáctiletého kluka, žáčka Sparty, podavače míčů.
Podřadný druh rasy chuligánské si neuvědomí, že to malé škvrně je sparťan jako on - akorát to není dement. Na zápasy chodí sbírat míče, aby nadechl prvoligovou atmosféru, aby si dodal další argumenty pro splnění svého snu - hrát za Spartu.
Jenže to dementovi nevadí. Pronese v podprsence své třináctileté přítelkyně petardu, dá si na posilnění dvě piva, zařve si několik sprostých a urážejících pokřiků. A taky si čtyřikrát zakřičí gól - ale to je mu tak nějak jedno.
Proč? Protože je to dement. Nedochází mu, že hloupoučkou prezentací svého ega, založené na co nejsilnějším výbuchu petardy, nedokáže nic víc, než... že je dement.
Když kluka nesou okolo sparťanské lavičky, žádný z těch chlapů, trenérů, hráčů, kustodů, kteří na ní sedí, nemyslí na to, že jsou nějakých deset bodů za Slavií, že právě porazili Brno, že hráli dobře. Všichni zmrzle koukají na toho malého klučíka, kterému ublížil dement.
Snad kamerový systém odhalí toho tupohlavce. Snad ukáže na jeho siláckou tvář, upozorní na zakomplexovanou hloupost. Snad dostane vězení, snad se nikdy nepodívá na fotbal. Dement.
A ten klučík? Naštěstí je v pohodě. Naštěstí.
Ale i tak - fotbal utrpěl další těžký direkt. Je nebezpečný. Jak má přibýt na tribunách fanoušků, když jsou ohrožováni dementy?
Klobouk dolů před sparťanským asistentem Martinem Haškem, který po zápase přikázal hráčům, ať nejdou děkovat kotli. Sice v něm nejsou všichni fandové dementi, ale musí pykat.
Už jen za to, že ten kluk teď bude mít z fotbalu panický strach...
Ilustrační foto: Robert Sedmík
