Neděle, 20. září, krátce po jedenácté ráno. Benzinová pumpa na Jižním Městě. Dvě starší ženy za pokladnou si mě nevšímají. Jsem vzduch, neviditelný vánek. Chrchlám nahlas, aby konečně zpozorovaly... Nic. Jsou tak divně otočené. Štěbetají. Spěchám. Hlasitou naštvanost však střídá tichý údiv. "Štěpánek ... Berdych ... kluci ... šikovný ... Davis Cup ... finále ... skvělé ... zážitek ... s manželem ... dívaly ..." Byly hotové!
Neděle, 20. září, kolem třinácté. Oběd je mi naservírován na tenisové raketě. Žlutý míček absolutním středem pozornosti v restauraci, kde jím. Kdyby byl balonek živý, stál by u baru, pravděpodobně v nějakém dost drahém tílku, sledoval obědvající publikum, jež by jej obdivnými pohledy pinkalo ze strany na stranu, avšak oči neodvracelo.
Neděle, 20. září, kolem osmnácté. Pomalu bilancuji den. Přibližně celkem 8965krát jsem zaslechl slovo „tenis", z toho 896krát jsem to řekl já. 3569krát zaznělo různorodě modifikované slovní spojení „finále Davis Cupu je fakt skvělý". 1254krát pak „Štěpánek a Berdych jsou fakt skvělí". Ve statistice stojí za to zmínit ještě spojení jako „salátová mísa" (934krát), „neuvěřitelně dlouhá pětisetová bitva" (825krát), také „pískej to, ty hajzle" (524krát) - poslední kvůli tomu, že jsem odpoledne navštívil vyhecované západopražské fotbalové derby Vestec-Zlatníky.
Jinak kulatý míč kopací nyní jednoznačně ustupuje tomu malému, tenisovému. Až mě překvapuje, jak erudovaný tenisový národ jsme, téhle hře v Čechách rozumí opravdu hodně lidí - a ještě více ji hraje.
Česko miluje tenis. Strašně moc, teď ještě víc. A tenis miluje Česko. Soudě dle filmově velkolepých bitev dvou zatraceně šikovných kluků v Davis Cupu.
Ivo Kaderka, předseda tenisového svazu, rád do kamer, po každém postupu, říká: „Vidíte, vidíte? Tohle je přece jednoznačný důkaz toho, že český tenis není v krizi, jak někteří tvrdí."
Omyl, omyl. Nemá pravdu. Ti, co to tvrdí, dobře tvrdí. Avšak ne směrem k hráčské kvalitě (i když za Štěpánkem a Berdychem je gigantická výkonnostní díra), ale s ohledem na korodující současnost celé organizace. Hlavní důkaz? Stará Štvanice, kdysi výsostný tenisový chrám, aktuálně hnusná jako hluboký komunismus, v němž byla stvořena (nové modré sedačky to nezachrání, i když jsou fakt hezky modré).
Bez špičkového tenisového areálu (dvě hokejové haly nepočítejme) pak nemůže vzniknout ani špičkový turnaj, který Česku dlouhodobě chybí a který by si jistě zasloužilo.
Úspěch v Davis Cupu je euforický okamžik, jejž vytváří věcné dotačně-sponzorské argumenty, dokonalé podhoubí pro vznik čehosi většího. Je třeba, aby ony velké tenisové okamžiky, chvíle slasti, neodpluly tak, jak to s chvílemi slasti bývá.
Jsou tu - ale jen na chvíli...
Foto: ČTK
