Pavouk, který splete sítě a nachytá do nich nevýrazné mušky, vždycky přežije, navíc si na muškách pochutná.
Kateřina Neumannová je taková "muška". I když věděla, že pavučina není pro mušku dobrá, stejně to chtěla zkusit a dostat z toho maximum. Lákalo ji to.
Josef Jindra je pavouk. Expřítel Neumannové, otec jejího dítěte, lobbista a majitel reklamní agentury Kentaura. Pavouk s dlouhýma nožičkama, na jejichž konci jsou ještě delší prstíčky.
Dle dalšího dluhu, který vylezl na povrch (112 milionů si nárokuje finanční úřad kvůli nezákonnému nakládání se státními dotacemi), je prokazatelné, že zacházení s penězi bylo v organizačním výboru připodobněno chování utečence z ústavu pro duševně choré, který si myslí, že je milionář a v obchodě s lízátky diktuje: tohle a tohle, a tohle, vlastně ještě tamtěch sto, tisíc...
Liberec 2009 už je v minusu 224 milionů korun bez penále. Je jen škoda, že nelze napsat, co lidé z organizačního výboru vyprávějí za příběhy o Jindrově mohutné loutkohře. Příběhy o kuriozitách a kuriozitkách, které se s penězi děly. Nelze to napsat, jelikož na to nejsou důkazy. Jindra je chytrý, prohnaný, z obliga. U ničeho vlastně "nebyl" (i když se prokázalo, že měl například podpisové právo na určité listiny).
Nelze ani napsat, že se "kradlo". I když jsem to právě napsal.
Jen v náznaku - Neumannová přiznala "spoluzodpovědnost" za dluh vůči finančnímu úřadu. Slovo "spoluzodpovědnost" je přesné. Protože ona byla jen muška v síti. Pavouk je jinde.
Jenže zatímco on plete pavučinu zase o dům dál, hloupá muška se svíjí v bolestech a marnosti. Je to vlastně taková hezká liberecká bajka.
