Protřelí šíbři stojí proti sobě ve válce o moc v českém fotbale. Každý hájí svoje zájmy a v případě potřeby je propojují se zájmy svých spojenců a - světe div se - klidně i protivníků. Uzavírání dočasných účelových paktů mezi lidmi, kteří si šli ještě nedávno po krku, je v tuzemské kopané běžnou praxí.
V těchto reáliích probíhal skoro na den přesně před třemi roky i nepřehledný maglajz s názvem Valná hromada Českomoravského svazu, na němž byl za předsedu po dlouhých zákulisních bojích zvolen Pavel Mokrý. Předcházela tomu dohoda současných úhlavních soků, pánů Kubíčka (místopředseda svazu) a Košťála (místopředseda svazu) a dalších, kteří si teď nemůžou přijít na jméno (viz středeční zasedání výkonného výboru svazu a další minulé půtky).
Nic není černobílé. Nejsou jen hodní, ani jen zlí. Všichni na sebe vědí nějakou tu špínu. Kdo chce udělat funkcionářskou kariéru v českém fotbale, musí se prokousávat složitým propletencem vazeb a zájmů, které začínají korupčním chováním už na té nejnižší regionální úrovni. Vesnický šutér Pepa Vosáhlo, který byl minulou neděli na mistráku během prvních deseti minut třikrát v ofsajdu (přičemž vinou sobotní pitky se ani ještě nedostal pořádně za půlku hřiště), o tom ví asi své. (Všem Josefům Vosáhlům se omlouvám).
Český fotbal je páchnoucí mršina, nad kterou krouží supi. Není divu. Klikatými strouhami v něm tečou obrovské peníze a kdejaký mrchožrout si chce vykopat svůj kanálek na vlastní zahrádku. A současné vedení svazu spíš připomíná představenstvo spolku zahrádkářů.
