Chodím po ulicích, mám rád čerstvý vzduch, a při tom tichém rozjímání poslouchám fotbalově erudované občanstvo, kterak vrhá nekonečné blesky a hromy zloby na reprezentačního hezouna Milana Baroše. Tiše s fandy polemizuji.
Existuje alergie na pyl, jež přináší obtěžující kýchání. Existuje alergie na vosí bodnutí, která zaviňuje otoky tváře. A existuje alergie na Baroše, to je taková moderní civilizační alergie, která se rozmáhá českým krajem. Kdykoliv se tenhle kontroverzní útočník dotkne míče a třeba jen drobet se mu to nepovede, tuzemský fanda funí, bzučí, píská, skučí. Dělá divné zvuky, příznaky "barošovské" alergie.
Já vím, je to spratek. Chová se divně, je namyšlený, pořád zbytečně rozhazuje rukama, hádá se s rozhodčími a nejúžasnější sprinty předvádí především v novinářských mixzónách, kterými prolétává jamajskou rychlostí. Prostě není to příklad vzorného reprezentanta s určitým kusem mozku v hlavě, třeba jako Petr Čech.
Nechme stranou Barošovy vady, založené na naivní urážlivosti a narcistické prostoduchosti. Pojďme raději zkoumat to, proč v Galatasarayi Istanbul září, střílí gól za gólem, avšak v reprezentaci je brankově suchý, až vyschlý.
Zásadní otázka - hraje tenhle kluk v nároďáku fakt tak špatně? Ne, nehraje. Snaží se, maká. Už slyším, jak ti alergici vydávají divné zvuky. Ale vážně - když jsem v Teplicích i Polsku sledoval Barošův pohyb po hřišti ve chvílích, kdy neměl míč, tudíž ho nezabíraly kamery, byl aktivní, nabízel se, chtěl hrát. Náběhy měl šikovné, avšak zbytek týmu jakoby mluvil jinou fotbalovou řečí.
Běžel doleva, chtěl míč po zemi, dostal ho doprava, samozřejmě vzduchem. Nevím proč, ale ti ostatní kluci na něj celkově nakopávají strašně často, Baroš pravidelně přijímá míč zády k brance, tedy způsobem, jakým je nebezpečný asi jako Ďuričko při rekonstrukci vraždy.
Snad české fotbalisty stále ještě trápí Kollerův syndrom, tedy - dlouhé míče a pokud to nejde, tak ještě delší míče. Ale už si hoši musí uvědomit, že když kopnou balón dopředu, tak se jim nevrátí, jako v zářivvých časech kolosálního Dina. Teď je tam už jen Baroš, co to vzduchem nemá rád.
Být reprezentačním trenérem Petrem Radou, pustím všem DVD s několika zápasy Galatasarayie Istanbul. Tam je Baroš pořád ve hře, zapojuje se do kombinací, pravidelně bývá na koncích jednodotekových kooperací. A je to „TEN" Milan - hvězda, opravdová hvězda.
Je to v něm, vážně. On opravdu má potenciál na to, stát se klíčovým a nepostradatelným hráčem reprezentace. Gólovým vůdcem, po němž je delší dobu vyhlášeno celostátní pátrání. Jen se mu musí přizpůsobit hra týmu. V dnešním fotbalovém světě to není nic neobvyklého.
Pak bude Baroš hvězdou. A alergie Čechů pomine.
Foto: Robert Sedmík
