"Až příliš často se omlouváš," řekla Angelina Jolie v úvodu filmu Wanted Jamesi McAvoyovi. "Sorry," opáčil. Stejně jako on se nyní až příliš často omlouvají čeští fanoušci hokejistům za to, že nad nimi po trapném výkonu s Nory na mistrovství světa zlomili několik holí.
Omluvy přitom nejsou na místě. Od fanoušků, ani od novinářů. Čeští hokejisté proti Norům hráli špatně, nedařilo se jim. Stejně tak v dalším prohraném utkání se Švýcary. Značnou kritiku si v tu chvíli zasloužili, stejně jako si ji zaslouží každý, kdo svou práci nedělá na sto procent.
A že čeští hokejisté tehdy na maximum nehráli, se ukázalo v dalším průběhu turnaje. Proti mnohem silnějším soupeřům podávali naprosto odlišné výkony. Soupeře nepřevyšovali kvalitou, ale nekonečnou bojovností, vírou ve vlastní schopnosti.
Zde opravdu není místo pro nějaké omluvy. Čeští hokejisté si totiž zaslouží mnohem víc. Obdiv.
Obdiv za to, jak se ze špinavého bahna dokázali vydrápat do voňavé koruny okolních stromů.
Obdiv za to, že se vzepjali papírově silnějším soupeřům a dokázali dojít na vrchol.
Obdiv za to, jak se dokázali semknout a společně postavit situaci, kdy hrozil historický neúspěch.
Obdiv za to, že dokázali vrátit hokejovou radost zpátky do České republiky.
Český hokej se jedním úspěchem ze své dlouhodobé nemoci nevyléčil. Dokonce by bylo chybou se najednou začít plácat po zádech na znamení, že je zase všechno super. Jágr a spol. ale na jasném příkladě ukázali, že to může jít. Když se bude chtít.
Za to všechno mají čeští hokejisté můj velký obdiv.