Proklaté KDYBY proklíná proklatý český sport

Nesnáším kdyby. Je to slovo sportovci používané podobně jako floskule řezající uši: "zápas od zápasu", "štěstíčko", "nějak to tam spadlo" nebo "začíná to nula nula". Avšak směrem k jedinému míči, jenž nám poslední dobu dělal radost (ten tenisový), se slovíčko "kdyby" prostě hodí. Nemůžu si pomoci, ale kdyby...

Představte si to. Kdyby Radek Štěpánek ve druhém pátečním zápase finále Davisova poháru proti Davidu Ferrerovi za stavu 4:3 nezahrál, jak zahrál, mohlo být vše jiné. Štěpánek v rozhodujícím setu vedl, měl brejkbol, Ferrera na lopatě a kdyby...

Místo zabití a uloupení podání ale udělal několik tupých úderů, zvláště pak jeden smeč, kterým měl ukončit výměnu - ale místo toho do toho jen tak nějak štrejchnul nebo co, následně pinknul kraťas hrozně špatně do sítě... A pak už se to s ním vezlo.

KDYBY to dokázal a posadil Ferrera, v tu dobu tenisově nahého, do záhonu bolestných růží, mohlo být vše jinak. Brejk! Štěpánek BY třeba vyhrál zápas, pak BY měl společně s Berdychem mnohem více chuti a sil na čtyřhru a bůhví, co BY bylo dál.

Všimněte si. Český sport (kromě knedlíkové divácké skepse všeobecně normalizované) poslední dobou slovíčko "kdyby" dokonale symbolizuje. A proklíná.

Shrňme. KDYBY Štěpánek zahrál ty dva proklaté údery, byl by Davis Cup blíže, alespoň by skončil sympatičtěji.

KDYBY fotbalisté nebyli leví a vyhráli na Slovensku, a i kdyby alespoň pak Slovensko pomohlo výhrou nad Slovinskem... Či snad to amatérské San Marino, kdyby následně Slovince oloupilo... Pak BY Češi třeba byli v Africe, dostali lehkou skupinu, postoupili... Ne, pardon, to už je moc. Nechejme to na: Pak BY třeba Češi byli v Africe.

Pokračujme. KDYBY český hokej, respektive jeho sektor výchovy a progresu mládeže, v posledním desetiletí nekoukal ve své prdlavé lokálce na vzdalující se evropské a kanadsko-americké šinkanzeny, měli bychom třeba z reprezentačního puku větší radost, než tomu je teď (žádnou nemáme).

KDYBY mělo Česko nějaké pořádné hory, kralovala by lyžařka Šárka Záhrobská ve všech disciplínách, nejen ve slalomu (ani tam ale pevně nevládne).

A KDYBY mělo rychlobruslařskou halu, neztrapňovala by se skvělá a jedinečná Martina Sáblíková odhrabáváním sněhu z rybníků, kde následně nedůstojně trénuje (a bojí se, aby se nepropadla do vody).

KDYBY byl Josef Jindra spisovatel (a ne podnikatel), napsal by krásnou loupežnickou novelu a jeho přítelkyně Kateřina Neumannová by byla pořád oblíbená, protože by nebyla šéfkou zkrachovalého libereckého průseru - ale Kačenkou, co na olympiádě objímala Lucinku.

Kdyby. Kdyby. KDYBY. Ale to je jedno. My jdeme zápas od zápasu. Musíme jít. Vždycky to totiž začíná... nula nula. Snad český sport brzy přejde do reálné a nikoli "KDYBY" radosti.