Roger Federer ve středu neprohrál pouze s Tomášem Berdychem, ale i sám se sebou.
Byl jsem z toho v šoku. Na jedné straně Tomáš Berdych, předvádějící svůj nejlepší tenis. Hráč v naprosté pohodě.
Na druhé straně kurtu Roger Federer, zle se dívající po každém špatném odskoku na trávu, která mu přinesla tenisovou nesmrtelnost. Hráč v psychickém rozkladu.
Když Berdych proměnil svůj druhý mečbol, nemohl jsem tomu uvěřit. Volám kamarádovi, jehož tenisové znalosti jsou přímo úměrné našim debatám z baru nad pivem. Při kterých pouze pokyvuje hlavou. A stejně myslí na fotbal.
"Tomáááááš," křičí na mě do sluchátka a po několikasekundovém hluku přichází s dovětkem: "Ale ten Federer, zdál se mi, jak to říct..." "Už to není Roger Federer, co?" reaguji. "Jojo, jak říkáš. Už to není on."
Všimli si toho už asi všichni. Poslední rok udělal z toho neporazitelného robota obyčejného smrtelníka. Člověka. Přitom nebyl jediný důvod. Poprvé v životě vyhrál French Open, pošesté Wimbledon, letos v lednu Australian Open... Mělo to pokračovat.
Z nějakého důvodu ale nepokračuje. Federer prohrává s průměrnými hráči. Prohrává i s těmi nadprůměrnými, což se mu také nestávalo. Po utkání není schopný říci, že byl soupeř jednoduše lepší. Hledá chyby všude, jen ne v sobě. Záda bolí, au.
Už to zkrátka "není" Roger Federer. A je to dobře. Mužský tenis najednou nabízí o trochu větší zážitky. A skvělé je, že v posledních měsících především pro Čechy.
Foto: ČTK/AP
