Hokejový útočník Jiří Hudler řekl reprezentačnímu kouči Vladimíru Růžičkovi NE. Muž z druhé strany ledové plochy, gólman Tomáš Vokoun, naopak spíše ANO. Aneb když hokejové zklamání porazí hokejistovu zapšklost.
Ty dva olympijské příběhy mají cosi společného. Jak Vokoun, tak Hudler nebudou na hry ve Vancouveru vzpomínat v dobrém. Jeden na nich zazářil, ale neuspěl, druhý se na ně vůbec nepodíval. Možnost na reparát chce využít ale pouze jeden z nich.
Ještě dnes mě mrazí při pohledu na prázdný Vokounův výraz po trpkém vyřazení od Finů. Na celém turnaji opora českého týmu pustila za svá záda jedinou severskou střelu, přesto přišel konec. Zklamání, úvahy o konci reprezentační kariéry, meditování nad slovem proč.
Zklamání zažil také Hudler, který koncem prosince neslyšel své jméno mezi třiadvaceti statečnými, kteří měli v Kanadě zachránit umírající český hokej. S Růžičkovou volbou můžeme nesouhlasit, můžeme o ní vést spory, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat, řekl by jeden český velikán.
Až doposud je vývoj zklamání u obou hokejistů totožný, tím to ale končí. Zatímco první se chce s jizvami na duši porvat a dokázat světu, že má na to být lídrem týmu, druhý se šprajcne, zaujme pozici trucmo a zřekne se reprezentace. Na dobu určitou.
Po necelém roce tak přichází déjà vu.
Během minulého léta o Hudlera "nestál" Detroit, když mu nenabídl k mnohamilionové smlouvě další miliony. A tak Hudler utekl do Ruska. Teď o něj "nestál" Růžička, a tak šikovný hokejista opět utíká.
Škoda. Na jeho výkony v Detroitu i reprezentaci byl často hezký pohled.
