Očima Jakuba Kvasničky
Zázračný rok 2010

Je přirozenost člověka, že historické úspěchy, navždy psané v kronikách a připomínané generacemi, bere jako jejich očitý svědek tak nějak trochu samozřejmě, nedoceňuje je. My nesmíme udělat totéž. Rok 2010, tedy alespoň co se týče sportu, byl absolutně jedinečný. Kouzelný.

Zapomeňte na všechny ty vyšmelené oranžovomodré koalice na radnicích, nemyslete na stávkující doktory či zmizelé děti. Česko zažilo krásný rok 2010. Na hřištích, kluzištích, stadionech... Jo.

Byli jsme svědky jedinečné a možná už neopakovatelné olympiády, z níž se stalo zlaté království princezny Martiny Sáblíkové, obklopené bronzovými hrabstvími Bauera, Záhrobské, běžecké štafety...

Sáblíková snad očarovala led - stal se místem zázraků. Uchvátilo nás hokejové mistrovství světa, jež napsalo neuvěřitelný příběh o partě neznámých kluků bojujících každý zápas o přežití, až z toho najednou bylo zlato. Možná nejhezčí a nejeuforičtější v novodobé historii českého hokeje.

A do toho jsme se najednou stali i fanoušky basketbalu, té přehlížené hry, která se v Česku hraje i na nejvyšší úrovni v tělocvičnách a sokolovnách.

Senzační jízda "našich holek" až do finále, kde prohrály s mimoplanetárními Američankami, udělala na čas ze slov dribling a koš nejfrekventovanější tuzemské sportovní pojmy. Holky navíc bavily svou obyčejností, absolutně si nehrály na hvězdy. Byly sympatické, všem se rády podepsaly, byly přirozené, usměvavé, ubrečené, ach!

Do toho přidejme dílčí senzace - třeba pokračování pardubického velerománu důchodce mezi žokeji Josefa Váni, absolutní vládnutí Ondřeje Synka na vodě, Zdeňka Štybara v bahně... Nepodceňujme ani to.

Jen zvuk vuvuzel nedoprovázel kopání českých fotbalistů, kteří chyběli na mistrovství světa v JAR. Tam byla bolest asi největší. Avšak zasloužená. Reprezentanti alespoň poznali, že nejsou ústředním bodem české planety sportu a že jejich domnělé hvězdnosti může být odzvoněno rychlostí, jakou uplynul rok 2010.

Rok krásný. Rok zázračný. Rok, který si pamatujme.