Český hokej má na lavičce svého "Pavla Vrbu". A národ mu odpouští, i když se nevyhrává. Je to revoluce v myšlení českého fanouška, považovaného za přehnaně kritického, chytrého, pivního, černobílého, očekávajícího "nemožné".
Chtěl bych teď vidět u televize Aloise Hadamczika. Musí se šíleně trápit. Cítit nespravedlnost. Stupňovat ublíženost a zášť vůči českému hokejovému národu, protože jeho kritika prostě musela být "osobní", když ani reprezentace Vladimíra Růžičky nevyhrává, přičemž fanoušci za to kouče netopí u dna třetího panáka griotky. Naopak - jsou většinou nadšení.
I přes Lojzův rozkousaný televizní ovladač je to úplně jinak - všichni trenéři a hráči, kteří nadávají na přehnanou náročnost českého fanouška, teď musejí uznat: Čechům stačí se u téhle hry bavit. Vidět maximální nasazení. Vidět agresivitu, urputnou snahu, hokejovou chytrost. Střely, góly, kombinace, akčnost. To pak odpustí i chyby - většinou pramenící právě z přílišného nadšení a urputnosti.
Čechům rovněž stačí mít trenéra, ze kterého vyzařuje odbornost, jakýsi neuchopitelný dar hokejového alchymisty, ohromný cit pro výběr hráčů (které občas ztěžka znáte), komunikativnost a absence dementního alibismu.
Česká hokejová reprezentace začala po letech (nejen) na ledě zase žít.
Jsme národ trenérů, říkají obvykle znechuceně ti "opravdoví" hokejoví a fotbaloví trenéři (většinou proto, že už nemají žádné argumenty pro kritiku, kterou na ně lidi míří). Ano, vlastně jsme. Skutečnost, že po dvou výsledkově neúspěšných zápasech tradičně nepřeřadil český fanoušek z "naši" na "vaši", ale (dle reakcí na internetu, v hospodách, všude) pořád fandí a je s výkony spokojený, ukazuje, že hokeji asi fakt rozumí. A že nekritizuje za každou cenu. Dobrá zpráva. Nejsme úplní morousové.
Růžička má výtečně nakročeno, jeho hezký tým za pár chvil sbalil jednoduchými fintami českého hokejového fanouška. Ten mu teď zobe z ruky a platí další rundy - samozřejmě reprezentace musí dnes porazit Itálii (15.45), aby proces sbližování gradoval.
