V české olympijské výpravě je jedním z nejžhavějších kandidátů na zlato. Skifař a vyučený zlatník Ondřej Synek pojede v pátek svůj závod o medaile. Z her bude možná spěchat přímo do porodnice za Synkem juniorem - měl by se narodit pět dnů po jeho finále.
Zlatou medaili byste si uměl vyrobit i sám. Kolik by stála?
Maximálně pět set korun.
Opravdu?
Je to jen pozlacený mosazný nebo měděný odlitek. Moje stříbrná olympijská medaile z Pekingu by stála více, protože je opravdu ze stříbra a je to kus kovu. Ale chci samozřejmě zlato a samozřejmě z londýnského areálu Eton Dorney. A jeho hodnota by pro mě byla nevyčíslitelná. Nikdy bych ho neprodal.
Zdá se, že v přípravě jste zlatu podřídil všechno. Dokonce jste okopíroval vaši sezonu snů z roku 2010, a to se vším všudy. Tehdy jste z vítězného mistrovství světa jel rovnou do porodnice. A teď si to zopakujete po olympiádě. To jste plánoval?
Neplánovali jsme, že to bude tak rychle, že se to povede hned napoprvé (směje se). Tenkrát měla Pavla termín dva dny po finále, teď naštěstí pět dnů. Druhorodičky jsou často nedočkavé, tak snad na mě počká. Kdyby ne, tak je zařízený její převoz do nemocnice i hlídání devatenáctiměsíční dcerky Alice, o ni se postarají babičky.
Dokážete se při tom všem soustředit na váš závod?
Už na světovém šampionátu jsem si to vyzkoušel a bylo to fajn. Myslím, že mi to dokonce pomohlo. Neměl jsem v hlavě jen ten závod. Každopádně jsem měl na co se těšit. Teď to bude podobné.
A jestli znovu přivezete zlato? Nebojí se vaše manželka, že bude jednou matkou Synkovy jedenáctky?
Už po tom prvním úspěchu mi říkala, že když budu chtít zase vyhrát velký závod, budu muset udělat další miminko.
Co vy na to?
Řekl jsem jí, že v tom případě, to radši zabalím... (směje se)
Za titul mistra světa jste byl povýšen z podporučíka na nadporučíka. Co máte slíbeno za olympijské zlato?
Pak následuje kapitán. Záleží na tom, jestli se zlato povede a jestli bude ministr mít dobrou vůli, nic slíbeno nemám...
Má ta vyšší hodnost aspoň vliv na plat v Dukle?
Nemá, protože tu hodnost mám jen propůjčenou, normálně jsem rotmistr. Ale jsem placen i podle výsledků, takže bych si jako olympijský vítěz polepšil. V Dukle mám totiž vedle tabulkového platu ještě osobní ohodnocení.
Průměrný plat v Praze je zhruba 30 tisíc korun. Máte aspoň dvakrát tolik?
V hrubém asi ano. Mám podobný plat jako třeba oštěpařka Bára Špotáková.
Spokojen?
Na uživení je to super, nemusím v obchodě přemýšlet, jestli si do košíku hodím kvalitní špagety, nebo ty normální. Můžu si vzít hypotéku, ale že bych vytáhl čtyři miliony a koupil si barák, to rozhodně ne.
Od října bydlíte v domku ve Staré Boleslavi. Udělal jste si tam něco vlastníma rukama?
Při stavbě jsem hlavně hlídal řemeslníky, na víc jsem neměl čas, ale teď přes zimu jsem pár věcí udělal, něco natřel...
Za co vás manželka nejvíc pochválila?
Moc mě nechválí.
A na co jste tedy nejpyšnější?
Na plot a šatní skříň, tu jsem vyrobil úplně sám. Poličky mi jdou dobře. Ale veslování snad ještě trochu líp (směje se).
Slyšel jsem, že jste se kvůli Londýnu vsadil. S kým a o co to bylo?
Se sponzorem Alpine Pro, který dělal oblečení pro olympijskou výpravu. Když vyjedu zlato, dorazí za mnou na trénink, postarají se o občerstvení, ugrilují nějaké maso a navíc mi umyjí loď.
A když ne?
Celý den budu prodávat jejich oblečení, zřejmě v obchodě na Václavském náměstí v Praze.
Jak se vám oblečení líbí?
Moc. Podílel jsem se na výběru materiálu, testoval jsem různé části oblečení. Oceňuji, že si dali záležet hlavně na funkčnosti a praktičnosti, ale líbí se mi i design. Konečně někdo přemýšlel hlavou a oblečení je opravdu účelné.
Mimochodem máte vůbec s prodáváním nějaké zkušenosti?
Maminka je vyučená hodinářka. Ve Staré Boleslavi má zlatnictví a hodinářství, jako malý špunt jsem tam chodil na brigády. Pomáhal jsem s opravami v dílně a prodával.
Kdy jste naposledy pracoval se zlatem?
Je to tak deset let. Pak už to nešlo skloubit s tréninkem, takže jsem nářadí uklidil do sklepa. Ale možná se k řemeslu jednou vrátím.
Vždyť o sobě říkáte, že máte ruce jak lopaty. Zvládnou jemnou práci?
I jako zlatník potřebujete hrubou sílu. Kolikrát jsem musel holkám pomáhat. Když chcete drát o průměru milimetr ztenčit na polovinu, musíte ho desetkrát protáhnout průvlakem, tedy tenkou dírou v ocelové desce, aby měl požadovanou tloušťku. Je to docela dřina.
Loni v srpnu jste se ženil. Snubní prsteny byly vaše dílo?
Podle pověry by je zlatník sám sobě neměl vyrábět, nosí to prý smůlu. Oba jsem si objednal u kamaráda z učňáku, který dělal i zásnubní prsten. V obou případech jsem se podílel na návrhu, a do podoby toho snubního mluvila samozřejmě i Pavla.
Jak vypadají?
Snubní prsten je z bílého zlata, jedna půlka je matnější. Je do něj vsazený malý briliant. Zásnubní je také z bílého zlata a zdobí ho větší kámen.
Nosíte prsten? Veslovat se s ním asi nedá…
Nenosím ho vůbec. Takže bude pořád jako nový… Pavlu to asi trochu mrzí, ale chápe to. Do lodi bych si ho stejně brát nemohl, takže bych ho akorát někde ztratil. Už po svatbě jsem ho hledal, ale protože mám chytrou manželku, tušila, kam se schoval - do krabičky se svatebními přáními. Slíbil jsem jí, že na oficiální akce a naše výročí si ho brát budu.
Jaká byla svatební cesta?
Tu jsme ještě nestihli. Svatba byla totiž před mistrovstvím světa. Potom jsme byli na dovolené, ale tu za svatební cestu nepovažujeme. Posunuli jsme to na dobu, kdy bude větší klid.
Na ten to moc nevypadá. Čeká vás olympijský závod a hned po něm narození druhého potomka. Už víte pohlaví? U dcery jste to měli jako překvapení.
Víme, že to bude syn. Doprovázel jsem manželku na ultrazvuk a na té obrazovce nešlo nevidět, že to bude kluk...
Byl jste u porodu nervóznější než před finále mistrovství světa?
Nervózní jsem nebyl, ale měl jsem takový ten svědivý pocit. Porod je zážitek na celý život. Brečel jsem dojetím jako malej. Dostalo mě, když Alice začala poprvé brečet a křičet. A pak když jsem si ji poprvé pochoval.
Nebál jste se, že jí ublížíte? Drobné tělíčko ve vašich rukou...
Ona zase tak drobná nebyla. Měřila 52 centimetrů a vážila čtyři kila. V půl roce měla přes deset. V tom je po mně, byl jsem prý ještě větší mimino... Manželka si při porodu užila. Přenášela, takže jí museli porod vyvolávat. V porodnici trávila noc. Začalo to v půl druhé a skončilo v osm.
Jak jste ji vlastně požádal o ruku?
Stylově, na lodičkách na pražském Žofíně.
A kdo vesloval?
Jasně že já, bylo to jistější. Navíc Pavla měla už tenkrát bříško…
Máte bez jednoho centimetru dva metry, v lodi sedíte celý zkroucený. Nebolí vás z toho záda?
Tam si připadám přirozeně, ale je pravda, že třeba když sedím na motorce, tak se svou výškou vypadám jako vlk z kresleného seriálu Jen počkej zajíci. (směje se) Ale máte pravdu - z našeho sportu nejvíc bolí záda. Ono to vypadá, že to taháme jen rukama, ale při záběru zapojujeme celé tělo - břicho, nohy a hlavně záda. Trpíme na vyhřezlé plotýnky. Hlavně když jedeme špatně technicky, ale mě zatím naštěstí nezlobí.
A podle jakých dalších neduhů se pozná veslař?
Podle mozolů na rukou. Hlavně na jaře, když je začátek přípravy na vodě, mám dlaně a prsty jako cedník, samou díru. A pak to samozřejmě bolí, protože druhý den musíte jet znovu a puchýř zase praskne. Pálí to jako čert. Občas nemůžu ty prsty ani pořádně natáhnout, mám je v křeči. Večer cítím, jak v nich pulzuje krev a vytváří se nová kůže. Tři týdny trvá, než mi na rukou pořádně zhrubne a vydrží tu tréninkovou zátěž.
Vždyť přes zimu veslujete na trenažéru, to vám ruce nezocelí?
Tam držím tyč jako klacek a hýbu s ním jedním směrem, ale na lodi musím vesla po každém záběru otočit naplocho, v dlani se mi kroutí a kůži to odírá do krve.
Dá se s tím něco dělat?
Ne, chce to čas, tělo si musí zvyknout. Mažu to jen fialovou dezinfekcí, leukoplasti nepoužívám, protože se mi stejně hned odlepí.
Takže po tu dobu máte omluvenku ze všech domácích prací?
Jo! (směje se) Nádobí nezvládám, blbě se s tím i sprchuje. Když se do toho dostane mýdlo, je to nepříjemné. Vlastně jsem teď nemohl ani koupat dcerku nebo ji namazat krémem.
A jinak to všechno zvládáte?
Jasně, koupu, ohřívám jídlo, přebaluju. I když to někdy raději přenechám Pavle. Jsem úplně normální táta. Nebo spíš mámotáta.
